I. N. R. I. (V. Člověk.)

Už bylo skončeno, už bylo dokonáno,

kříž pevně v zemi čněl, Tys na něm umíral,

dav lidu, jenž tu stál den celý, ba hned ráno,

se zvolna domů ubíral.

Po nebi valila se mračna olověná

jak hněvu znamení, jenž zmítal nebesy;

jak černý balvan tu, tam jako šedá pěna,

jež do vzduchu kdos zavěsí.

I ztichlo prostranství, kde dnes tak hlučno bylo,

kde vášní výbuchy se v bouři střídaly;

jen časem zazněl krok, neb kopí zazvonilo

tu stráží, jež Tě hlídaly...

Tu on, ten statný muž s tou hlavou rozcuchanou,

s tou tváří osmahlou, jež potem leskla se,

se vztyčil pod křížem, vrh’ palici svou stranou

a prsty projel ve vlase,

pár kroků popošel, před křížem státi zůstal

a chvíli pozorně své dílo prohlížel.

A mraky letěly a soumrak vzrůstal, vzrůstal,

kdes v dáli vítr zakvílel...

Pak šel a ve džberu, jejž přinesli mu, s chvatem

myl ruce krvavé, až vodu zbarvil nach,

Tvým rouchem utřel je, tím chudým prostým šatem,

jenž pohozen tu ležel v prach,

své kleště, kladiva a hřeby, jež mu zbyly,

své důtky, provazy a co tu všecko měl,

svým lidem sebrat dal, a když vše odklidili,

sám také spěšně odcházel.

Tou cestou točitou a strmou, kamenitou,

kde v davu před chvílí Tys kříž Svůj těžký vlek’,

on spěchal vesele teď chůzí pevnou, hbitou

a hvízdal jakýs popěvek.

Svit bujné radosti mu z hlubin očí svítil,

jak by byl vykonal kýs velký, krásný čin,

on sílu ve hrudi a v údech pružnost cítil

a v duši ani stínu vin.

Kde cesta zarývá se v údol zádumčivý,

tam v chůzi zastavil a zajel rukou v šat –

lesk stříbra na dlani mu zaplál svůdný, živý...

Dnes věru dostal slušný plat!

Šel dál a přemýšlel: „Kam vlastně půjdu dneska?

Zda dolů k Judovi? Tam bude hra a kvas.

Neb raděj k Marii? Jest ve tváři tak hezka

a má tak bujný, černý vlas.

Či k Martě raději? Je na pohled tak hrdá,

že bys ji zprvu měl za nedobytný hrad;

má však tak oblý bok a ňadra má tak tvrdá

a umí s vášní objímat.

Nu, ovšem, přátelé se jí teď trochu straní...

Což k malé Zuzance? Toť holka rozmilá!

Je vždy tak vesela a neunavně žvaní,

zvlášť, když je trochu opilá.

Či měl bych...“ Zarazil se, stanul. Cítil náhle,

jak zem se zachvěla mu mocně pod nohou,

a z dáli zavznělo cos jako hřmění táhlé,

a blesk se mihl oblohou.

„Jak, bouře?“ otázal se, oko k nebi zvedl –

tak černé, posupné tu nad ním viselo,

a na něm... Ztajil dech, ve tváři na smrt zbledl

a maně sáhl na čelo...

Hle, přímo nad sebou, ve mraků černých shluku

zřel šerou trhlinu se šířit, klikatou

a z hlubin trhliny té obrovitou ruku

zřel trčet s pěstí zaťatou.

A hrozná ona pěsť, jež rostla ještě stále,

nad městem vznášela se černou vidinou,

jak kdyby udeřit je chtěla nenadále

a rozbit ranou jedinou.

A vskutku, náhle zřel, jak pěsť ta letí, letí,

a cítil určitě, že zasáhne i jej.

I vzkřikl tlumeně, kles’ na zem ve zápětí

a ukryl v dlaně obličej...

Mžik minul, druhý mžik... I odkryl zvolna zraky:

hle, město leželo tu před ním jako dřív

a nad ním válely se mraky, mraky, mraky...

A on tu klečel zdráv a živ.

I povstal, ohlédl se plaše nazpět, k hoře.

Na tmavém pozadí zřel předmět jakýsi –

to kříž, a na kříži tom odrážely spoře

se těla Tvého obrysy.

A těžkou úzkostí měl srdce jako spjato,

a hlavou letělo mu hejno černých tuch.

„E, hloupost!“ náhle děl, máv’ rukou. Chvíli na to

jej objal města šum a ruch.

Po křivé ulici, kde ženy na zápraží

si s dětmi hověly ve špíny přepychu,

šel kroky zvučnými a kýval v chůzi paží

a hvízdal sobě potichu.

Pod okny, za clonou jichž rudou světlo plálo,

z nichž vůně těkala a hovor zněl a smích,

své kroky zastavil a rozmýšlel se málo.

Pak zmizel rázem ve dveřích – – –

On, který s kladivem se nad Tvým tělem shýbal,

až na vždy umlčel Tvé srdce šlechetné,

pak šel a jed’ a pil a s nadšením snad líbal

šíj, nohy děvce záletné!