I. N. R. I. (VI. Konec.)

Kol soumrak byl těžký, když procit’ ze své mdloby.

A jakoby všecko, před chvílí co byl zažil,

tam zapadlo v mraky se sluncem náhle zhaslým:

tak s úžasem v líci pohlížel kolem sebe.

„Můj Bože, kde jsem to?“ Před sebou viděl nebe,

pláň nevlídnou, šerou; pod sebou v hloubi zemi.

Stráň jakási holá nížila své tam boky.

„Kde jsem se tu octnul, nad zemí, nad tím vrchem?“

A nevěděl, bdí-li, sen-li ho klame pouhý.

V tom vlhkého cosi, jakási krůpěj vlažná,

mu splynulo zvolna po čele, nose, tváři...

Chtěl setřít ji rukou – nastojte! Ruce jeho

se tyčily nad ním nehybny, chladny, mrtvy...

Tu teprvé rázem vzpomněl si všeho, všeho:

těch tváří svých soudcův, ledových, přísných, tvrdých,

té obtížné cesty hlučícím, řvoucím davem,

těch nadávek, hrozeb, projevů zášti, vzteku,

muk strašlivých, jimiž týrali jeho tělo,

všech dlouhých těch hodin zoufání, bolu, hrůzy:

tu pochopil teprv, na kříži že zde visí

nad krajinou pustou, opuštěn všemi, všemi.

Strach, šílená úzkosť sevřely jeho prsa.

Jak dítě, když v noci vzbudí se, volá matku,

by nebylo samo ve tmě, kde plno příšer,

on pozdvihl hlavu, oddechl silně, z hloubi,

a s napjetím sil všech mroucího, mdlého těla

v kraj zavolal: „Píti! Dejte mi píti, žízním!“

Tak dutě a slabě vyzněl ten výkřik v prázdno.

A zas bylo ticho, nic ani nehnulo se,

hlas nezavzněl v blízku, kroky se neozvaly.

Jen vítr se zdvihl, přeletěl s tichým šumem

a chladným svým rouchem dotkl se jeho těla.

Mráz prudce jím projel, třásl se, jektal zuby.

O, byl by se schoulil, přitiskl údy k tělu,

by zahřál se trochu – nemohl! Hřeby pevně

jej poutaly k dřevu, při každém jeho hnutí

se vdíraly v rány, budíce divou bolesť.

I pohleděl v dálku, z šera kde čnělo město –

shluk černavých budov, zdánlivě mrtvých, pustých –

to město, kde všichni, mužové, ženy, děti,

teď seděli asi v jizbách neb na zápraží

a skláněli hlavy ve družném rozhovoru –

a zavolal v duchu k dálným těm stínům města:

„Ó, lidé, proč, rcete, proč jste mne umučili?

Čím ublížil jsem vám? Co jsem kdy zlého spáchal?

Hle, po tolik roků pro vás jsem bloudil světem,

jen na vás jsem myslil, pro vás jsem žil a trpěl.

Ó lidé, ó lidé! proč jste mne usmrtili?!“

A těžkého cosi, lavina citu prudká,

mu na prsa padlo, sevřelo mocně hrdlo

a hnalo se k očím. Třesavé, horké slzy

mu do vousu tekly, který byl slepen krví,

a v růžových kapkách barvily nahá prsa....

„Co bude s mým dílem?!“ Myšlénka tato náhle

jak zjevení černé vyplula z hlubin šera

a stanula před ním. Ztišil se, ztajil slzy.

„Co bude s mým dílem? Kdo se ho ujme nyní?

Kdo bude je hájit proti všem nepřátelům?

Kdo krýti je bude vlastního těla štítem?

Kdo pracovat bude pro ně dál, do úpadu

a stále a věrně, přes všecka nebezpečí?

Co bude s mým dílem?“... Vzpomněl si na své žáky.

„Proč oni zde nejsou? Proč též mne opustili?

Proč nepřišli aspoň teď, kdy je pusto kolem,

by dali mi s Bohem, aby se rozloučili?

by řekli mi: ,Mistře, trpíme v srdci s tebou!‘

by řekli mi: ,Nechť jsi povržen, proklet všemi,

my schováme vždycky vzpomínku tobě jasnou,‘

by řekli: ,My všichni půjdeme po tvých stopách,

ó, umírej klidně, dílo tvé nezahyne!‘

Proč alespoň jeden nepřišel, aspoň jeden?

Snad stihlo je zlo? Snad upadli do zajetí?

Snad sedí teď kdesi v žaláře kobce tmavé

a v obavách teskných čekají jitra, zítřka?

Či – jala je bázeň? Lekli se hněvu lidu

a uprchli v různo? Vrátí se do svých chatek

a chopí se opět čeřenu, radla, rohu

a opustí na vždy poslání svoje velké?

Ó, Bože můj, Bože! mělo by vše být marným,

ta veškera práce, všecko to utrpení

i smrť moje hrozná? Mělo by všecko zhasnout

s mým posledním dechem, s posledním tepem srdce?“

I díval se v prázdno s výrazem zoufalosti.

Kol tmělo se stále více a více. Mraky

se srážely, houstly, padaly níže k zemi,

jak víko by černé na rakev velkou kladl.

„Kdy zemru as?“ ptal se po malé chvíli zase.

„Kdy dotrpím asi? brzy již, či až v noci?

Či dočkám se zítřka, uvidím východ slunce?

Ó, Bože můj, Bože!“ – pozdvihl oči k nebi –

„už nemám než Tebe, jediný Tys mi zůstal.

Hle, poslední prosbu povznáším k Tobě, Pane:

pro lásku mou k Tobě, pro vše mé utrpení

se nade mnou smiluj, ustrň se nad mou bídou,

smrť sešli mi brzy a dej mi umřít klidně!“

Zas pohnul se vítr, přeletěl, zatočil se.

Kříž zavrzal slabě. Pak bylo zase ticho...

Ne, nebylo! Slyšel... nejprvé zcela slabě,

pak silněji stále směsici divných zvuků,

jichž rozeznat nemoh’, nejasnou, tajeplnou,

jak vánek by zadech’ v napjaté struny harfy,

jak hudců sbor v dáli nástroje k hře by ladil...

A viděl... hle, viděl... ve tmě se barvy chvěly

a vznikaly tvary. Krůpěje drobné, rudé

jak jeřabin plody vířily v spoustách před ním,

a šeravé stíny mžikaly v jejich shlucích.

Pak modravé kruhy obvodů paprsčitých

se točily v změti, hasnouce zase záhy.

A viděl... aj, viděl... před ním se dnilo, dnilo,

jak okno by velké prorazil do tmy kdosi,

a oknem tím v jiné viděti bylo kraje.

Směs nejasných zjevů, mlhavých, bledých vidin

se jasnila zvolna v skutečné, zřejmé hmoty.

A viděl... ó, viděl... vesnici malou, bílou,

kol táhly se kopce zelených, svěžích strání

a klikatá říčka drala se mezi nimi.

Jas ranního slunce spočíval na všem, na všem:

plál úsměvem vlídným s drobných těch, světlých domků,

let’ vlnami polí zahnědlých, těžkých klasů,

spal v nádechu mlžném zrajících hroznů vína

a tříštil se v řece v nesčetné, drobné blesky.

Dech života svěží z obrazu toho proudil

a širokým proudem zalétal až sem k němu.

I slyšel šust polí, zurčení říčky zpěvné,

šum blízkého lesa tlumený, táhlý, vážný,

zpěv radostný ptáků z každého kře a stromu,

zvuk šplounavý zvonků stád, jež se pásla kdesi...

Pak zhaslo to všecko, v bělostnou přešlo mlhu,

jíž hedbávné řasy táhly se do daleka...

Cos v mlze se hnulo, nějaký předmět bílý

plul, přilétal vzduchem, zastavil blízko před ním...

Zřel postavu štíhlou v bělostné, dlouhé říze,

zřel obličej bledý s očima blankytnýma,

zřel obláček vlasů žlutavých jak lnu vlákna.

Zjev přistoupil blíž... dvě paže jej obejmuly,

dvou retů dech teplý ovanul jeho čelo – –

Ó, nic! jenom azur šířil se kolem něho,

tak jasný a čistý, ohromný, nekonečný...

On zářivou modří jeho plul vzhůru, vzhůru,

a pod ním, hle, v dálce mizela, hasla země.

A nad její plochou šedivou, jednotvárnou,

kde nejvyšší hory zdály se být jen kopci,

kde oceán šírý tvořil jen velkou skvrnu,

kříž k nebi se zdvihal ohromný, majestátný,

kříž třpytný, jak kdyby utkán byl z kapek rosných,

a s vrcholu jeho mohutné, bílé světlo

se šířilo proudem po širých krajích země!

V tu chvíli tvář jeho, v které již život hasnul,

tvář zbrocená krví uschlou a rozmazanou,

tvář slzami smytá, pokrytá černým prachem,

tvář mukami zrytá, zkřivená utrpením,

tvář ošklivá, hrozná, příšerná maska smrti

se zjasnila všecka úsměvem plným štěstí

a nadzemské síly, božského vytržení...

I vzbudil se, oči protrhl, pohled’ v dálku,

kde v rubáši mraků dřímalo asi město,

a zašeptal tiše: „Odpusť jim, odpusť, Pane,

já odpouštím všecko!“ Hlava mu klesla k hrudi,

a na kříži pnělo bezvládné, mrtvé tělo.