I. Na blízku být Tobě – a přec vzdálená,

Na blízku být Tobě – a přec vzdálená,

jako by nás dálka zase rozdělila,

za tou skalou tam, jež mrakem halena,

trčí strmě z vod a každé světlo skryla.

Jedna chvíle blaha, čímsi zkalena –

co v nás dříme dosud – upomínka milá –

leč má duše tuší, snem jen šálená,

noc, jež čeká: čas je, bych se připravila.

A tak vše, co jsem si vybájila dnes,

v plen zas padne větru, zapadne mi kdes

jak ty vzdušné mráčky – rozplyne se záhy.

A mír bude kolem, záhrobní jen tiš...

a z ní hlas mne volá – duše, neslyšíš?

Ticho vchází velké přes hřbitovní prahy.