I. Na nebi z mlh a páry

Na nebi z mlh a páry

závoj bílý

slunnými protkán žáry;

van větru rve jej rozpustilý

a mění v sloup, jenž v pád se chýlí.

Pak obrazy zas nové

z mlhy spřádá –

hle, tam dva andělové,

dál vznáší se jich celá řada

a do náruče vše si padá.

Lemuje slunce září

jejich řízy;

leč větru van vše maří,

anděly mění v bílé břízy,

jež opět v sloupu rysech mizí. –

Teď oblačné se moře

náhle kalí;

mrak černý na obzoře

jak skála strmí, slunce halí,

van větru ztich, hrom zazněl z dáli.

V tom s rachotem se skála

trhá v půli –

déšť perel rozsypala,

z nitra jí blesky zaplanuly,

a silné dráhy k zemi snuly.

A než jsem došel v chvatě

k blízké chýši,

zas nebe tone v zlatě,

bouř nad horami juž se tiší,

a závoj par se zvedá k výši!