I. Na obrazech mých pas jen zrak se lidí,

Na obrazech mých pas jen zrak se lidí,

já směji se jich úsudkům a radám;

když haní je, tím věru málo strádám,

a lhostejno mi, jestli slávu klidí.

Zřím na ně, jak bych cizí kraj zřel s přídi,

jak na ženu, ač vzešla z něho, Adam –

leč sonety mé, které v taji skládám,

ty mimo mne zrak lidský neuvidí.

Neb sonety ty, nechť i bez půvabu,

jsou mé, jen mé, je tisknu k prsům skoupě,

jak lakomec v svých mincích se v nich hrabu.

Je skrývám jako zloděj plen svůj v doupě,

je nepředhodím do lidského žlabu –

spíš spálím je neb rozdrtím je v stoupě.