I. Na svou hlavu zamyšlenou

Na svou hlavu zamyšlenou

hodilo si závoj moře,

a v té jeho mlze pusté

moje sny se utopily.

Jestli časem sporé světlo

v mlhu sjelo zlatým šípem,

ani lodě na obzoru,

ani ptáka nad vlnami.

Břehy pusté, kalné nebe,

ty mně chtěly namluviti,

že bych za té mlhy clonou,

drahá, tebe našel jistě.

A já chtěl se vrhnout v bezdno –

Leč v tom jako výsměch ostrý

nad mlhou a nad vlnami

rozlilo svou záři slunce.

Budiž věčně požehnáno

velké, dobré, zlaté slunce!

bez něho bych dávno ležel

tisíce mil v hloubce vodní.

Vítr let by přes mne v spěchu

šepotaje chladným vlnám:

„jaký blázen, jaký blázen,

neb on mlhám svých snů věřil!“

Proto nyní, když v tvé oko

dívám se, vždy volám vděčně:

„Budiž věčně požehnáno

velké, dobré, zlaté slunce!“