I na vás někdy dojde, verše moje,

I na vás někdy dojde, verše moje,

tou žití únavnou a dlouhou poutí,

i vy s odnesete rány z boje,

však proto nesmíte přec utichnouti.

Čas nadejde, kde jako fráze zníte,

jak poesie chladně mozkem stkána,

a život jste přec, vy to, hvězdy, víte,

jste píseň jeho bytím vyzpívána.

Když nejsladší vás podceňují rtové,

jak pouhé „básně“, rcete, je-li žití,

my plné jsme, ne přeludy a snové,

v nás básníkovo srdce plně cítí.

Jak bije, cítí a jak cítí, bije

a jinému se nevzdá levnou daní,

jsme živoucího srdce poesie,

jsme pravda života – ne řeč a zdání.

A zhrdne-li ta vámi, pro niž zníte,

jí k nohám stulte se, co ve vás květe,

tím větší něhou ať jen zazáříte

a větší láskou – Ale neztichněte!