I Nad mrtvým

Ni stín se nechví po přísných těch lících,

kde bledost ryla brázdu v myšlenkách,

když za slov, snem a kadencemi znících,

byls král či dravec, blouznil, žhář a vrah.

Hra jasných vln se v hrudi roztříštila,

jsi bez hnutí, ty – tvar a proměna –,

dech nešepce, spí ruka tvoje bílá,

spí vůle, vášeň, ocel kalená.

Však náhle – jak by čepele se mihly

a jak bys mával rapírem svým zas,

já zřím tě stát: jsi pružný, prudký, štíhlý,

jsi v smutku princ a mlád jak Fortinbras.

Jsi ve střehu. Jak dýka jsi. Já slyším,

že čas je vymknut, přelud že tě zmát.

Být připraven, toť vše... A vyšším, tišším

se hlasem zachvívá tvé: Zemřít, spát –

Je dohráno. Jas dohořel. My žijem.

Zmlk hlasu tep. I básně čaromoc.

A my se skláníme s tvým Horatiem:

„Zde puklo mužné srdce. Dobrou noc...“