I. NÁLADA.

Nad rybníka plání

večer se již sklání,

bledězlatý srpek blýská

na nebeské báni.

Leknín zamknul oči,

nežli tma v les vkročí,

poslední pták dozpívává

ještě na úbočí.

Na široké hladi,

s korun do kapradí,

jak když vše se v nevýslovně

měkké tóny zladí.

Obrys všeho splývá,

tón se s tónem slívá,

rákosí již jenom tichou

píseň svoji zpívá.

A v mé duše hloubi

vše se s tichem snoubí,

vše se rovná do hladiny,

kterou květy vroubí.

Jak bych za den štěstí

k nebi zrak měl vznésti

jako pták, jenž napojil se,

na své ratolesti.

Za klid převeliký,

za cit, drahé rtíky

jako bych měl vydechnouti

z celé duše: Díky!