I. Nářek Jimeny.

Velký hlomoz rozléhá se

zbraní, křiku, v hlasů vádě

v Burgosu tam ve paláci,

kde dlí velcí pohromadě.

Vychází ze síně svojí

král i s celým dvorem právě,

potká Jimenu Gomeza

u paláce bran tu právě.

Oplakává otce svého,

kadeř svou má rozpuštěnou,

Rodrigo z Bivaru za ní

s dýkou kráčí zkrvavenou.

Hrdého tu zřeli mládce

obličej hned ohněm vzpláti,

Doňu Jimenu když slyšel

hrozně takto žalovati:

„Právo své ždám, dobrý králi,

a na zrádcích chci se mstíti,

mají-li ti synové tví

a jich skutky k plesu býti!

Král, jenž nekoná zde právo,

nezaslouží krále jméno,

z ubrusu chleb jísti nemá,

nebuď jemu poslouženo.

Zrozena jsem, věz ó králi,

mezi předky vznešenými,

Pelayovi když šli v pomoc

s zástavami Kastilskými.

Kdyby tak nebylo tomu,

stejnou zůstane páž tvoje,

malé zde by krutě mstila,

přísně soudíc velkých roje.

A ty, hrozný vražedníku,

dýku krvavou v své dlani

protkni útlým hrdlem mojím,

k drsné ráně již se sklání.

Nešetř mne, spíš zabij, zrádce!

Co ti po tom, ženou že jsem?

Spravedlnost od tebe žádá

slyš, Jimena Gomez s děsem.

Prvního, žes reka zabil,

nejlepšího v boje vzdoru,

který obrance je víry

a je hrůzou Almansoru;

co však platno, drzý chlapče,

že zde tupím tě a haním,

od tebe smrt, zrádce, čekám,

netoužím, se neubráním.“ –

Jimena když uviděla,

Rodrigo že neřek slova,

ano spíš, že chopil úzdu

na oře se vhoupnuv znova;

na všecky kol zrak obrací

a je zapřísahá v lkání,

zříc, že nikdo nejde za ním,

volajíc: „Ó pomstu, páni!“