I. Náš Boubín má šedivou čepičku

Náš Boubín má šedivou čepičku

a zvolna si z dýmky kouří,

on pánem teď, hledí si do kraje

a lenivě očima mhouří.

Vše vidí: jak jeho že ženuška

si lesní svůj vrkoč plete,

jak větrným, měkounkým chvoštětem

sníh skalního s úbočí mete.

A vidí, jak kolkolem po řekách

ti trpaslí synci malí

si po vodě dolů a nahoru

své mlhové balvánky valí.

Jak šedivé ze skalní kotliny

výš výše se kotouč paří,

kde trpaslí dcerušky pro lidi

z mlh dešťovou polívku vaří.

A jiné z nich plátna zas utkaly

a věší je za strom všady,

že vandrovník náhle se zaráží

a neví již, kam že a kady.

Zas Boubín se ku řece zahleděl –

tam věru už stavba celá,

a od břehu k břehu se z mlhy most,

jak z mramoru do dálky bělá.

A na břehu stojí lid spěchavý

a radí se zdiven spolu,

a který z nich mamidlu uvěřil,

hrš! sklouzl a sletěl až dolů!

A Boubín se hromově rozchechtal:

„Ne, mámo – ti kluci Tvoji –

ej mají ty děti teď nápady,

že člověku rozum až stojí!

No mládí je mládí a stvořeno,

jak myslím, jen ku radosti –

hoď, mámo, jim mlhy té ještě kus,

vždyť máme jí, chvalbohu, dosti!“