I. NÁŠ TATÍČEK NEBOŽTÍČEK...

Náš tatíček nebožtíček

muzikantská krev,

po Švandovi strakonickém

notu měl i zpěv,

staré dudy s čupřinou

a písničkou lacinou

nechal zníti každou českou

dědinou.

Starý Švanda hnil už dávno,

růvek nad ním kvet’,

ale dudy nezůstaly

po něm práchnivět.

Kozlík s růžky, píšťala

plakala i jásala,

hned ji mládež pod lipami

poznala.

Tatíček, och, nebyl skoupý,

od vsi ke vsi dál

známou notu strakonickou

hrál a hrál a hrál.

Ať je cesta na míli,

ať mu málo platili,

za Bůh zaplať, když ho jenom

uctili.

Jen když šlo to po našemu,

jen když hořel zrak,

však ti před ním dudávali,

sotva taky tak:

blízko k srdci, blizounko,

divoce i lehounko,

ale vždycky nevýslovně

milounko.

Náš tatíčku nebožtíčku,

tolik not jsi znal,

ale vždycky z vlastní krve

vlastní’s krvi hrál!

Kde vzít za tě náhradu!

Dýl živ, v písni nápadu

byl bys sdudal všecky Slávy

v hromadu.

Spi, tatíčku nebožtíčku,

věku přešlo půl,

co jsi v dudy poděděné

naposledy dul.

Spi tichoučko pod hrudou,

však tvou jiní zahudou,

potom snad tě hrudy tlačit

nebudou.

Spi, tatíčku nebožtíčku,

zůstal tu tvůj dech,

leckdy on už rozdul také

splasklý dud tvých měch,

a ty písně po kraji

k tobě sevšad spěchají,

do snů tvojich známou notu

zpívají.