I. NAŠE KOJNÁ.

S děckem svým v náručí – tak přišla k nám,

zklamané lásky čerstvý květ.

Náš synek bujný chtěl míti ji sám,

a její dítě muselo v svět,

za plat v ten daleký, cizí svět.

Tenkrát to loučení! – Hryzla se v ret –

bez slzí jako z kamene tvrz. –

A šla, kam povinnost volala, hned:

synkovi našemu podala prs,

zdravý svůj, mateřský, bílý prs.

Ale v těch očích co tenkrát jsem čet’!

Na dítě naše smála se již.

Kamsi však v dálku ten její hled

vrhal svých blesků ohnivou tíž,

hlubokou, krvavou kletby tíž.

Prokletí chudoby, prokletí kast,

prokletí lásky, radostí všech.

A pak blesk nejprudší zřel jsem se třást

v ohni, jenž modravě z očí jí šleh’,

spravedliv, z hluboka šleh’:

V blesku tom v dálce kdes krčil svůj hřbet

a spráskán hanbou do kouta lez’

ten, jenž ji, chudou, mlsavě sved’

a pak ji zapřel – zbabělý pes,

vymytý měšťácký pes.