I. Nehasne to na nebesku

Nehasne to na nebesku

jasná červánková záře

a to ruměnec se ztrácí

s Maruščiny sličné tváře.

Liják nepadá z chmur temných,

bouře v horách neromoní –

to se chvějí ňadra její,

to tak oko slzy roní.

Krása její sprchá, vadne,

žití mráz jí v duši padá,

zrazeno je srdce její,

zrazena je láska mladá.

Kdo teď ubohé se ujme?

Nemá otce, nemá matky

a to tvrdé srdce lidské

neroztaje v soucit sladký.

Jede svatba kolem okna Maruščina. –

Na podlaze klečí ubohá a vzpíná

bělostné své ruce bědováním spjaté

ku obrazu zázračnému Matky svaté.

Věru, zázrak, srdce když dnes nepukne jí,

vždyťtě ženichem je Michal – milý její,

všechněch přísah, slibů lásky zapomíná

čist jsa před světem, jen ona kleta, vinna.

V světě zbyla jí jen duše Matějova,

ač proň nemívala pohledu ni slova,

byl tak ostýchavý, švarný jako kytka,

do tance ji brával nesměle a zřídka.

Michal Javorského byl jen plamen samý

a vždy veselý jak skřivan nad horami,

což div, že se Matěj ztrácel vedle něho

prostý smrk jak vedle dubu mohutného.

Srdce její bilo jenom pro Michala,

sličná její ústa naň se jenom smála,

pro chudobu zašlapal přec její duši, –

srdce Matějovo dále věrně buší.

Kdo je Matěj,

co a zač?

Chudý člověk

chudý tkáč,

na posteli chorou matku

žije v bídě, nedostatku.

Skromně statku

má jen – žel!

kozu, chatku,

oulek včel,

zahrádku a na ouvale

neúrodné pole malé.

Z lesa bere

roští, list –

skrovně musí

pít a jíst,

o matku má něžnou péči:

jdou jen dobré o něm řeči.

„Marušku vypusť

z mysli své zcela:

k hanbě své s jiným

se zapomněla.“

Matičko zlatá,

kdo více chybil,

ona, či ten, kdo

přísahal, slíbil?“

„Chybili oba,

víc nechci říci –

Maruška, chudák

je nešťastnicí.“

„Matičko, viďte,

vám je jí líto –

pokáním všechno

může být smyto.“

„Ach, synu, synu,

neznáš běh světa,

svět neodpustí:

vinna je, kleta.“

„Ne, on je vinen,

on má klet býti,

zmařil jí věnec

zkazil jí žití.

Ne, on je vinen,

matičko milá,

ona je čista,

tak jako byla.“

„Otevři okno,

volněj se dýchá –

Zdá se mi, slyším,

někdo tu vzdychá –:

Matěji, ty snad,

a pro Marušku?

Přisedni blíže

k mojimu lůžku.

Nemysli na ni,

co je ti po ní?

Poslechni, právě

klekání zvoní,

pomodlíme se

ku nebes paní,

od hříchu zlého

ať nás vždy chrání.“

„Zdrávas Maria –

ach Marušenko –“

Matěj tvář v dlaních

kles’ na okénko.

„Pro Boha, synu,

jmě hříšné, klaté

pronášet nemáš

v modlitbě svaté!“

„I staň se podle

tvojího slova –“

Matěj se modlil

vzdychaje znova.

„Ach synu, synu,

patř na oblohu,

nemysli na ni –

modli se k Bohu.“

A tiché „Amen“

se rtů mu sjelo,

utřel si oči,

vyjasnil čelo,

přistoupil k loži

k nemocné matce,

ona jej hladí

šeptajíc sladce:

„Bůh všechno zhojí,

Bůh všechno zléčí –“

Matěj jen němě

kývá a svědčí,

zavírá okno,

táhla jím zima –

matička klidně

na loži dřímá.

Marušenka na pochvaty

pokraj Bečvy pere šaty.

Slzy po líčku jí kanou

na košilku vyšívanou.

Ach, když v zimě na ní šila,

tehdá byla šťastná, milá.

Srdéčko jí nebolelo,

štěstím se jí v ňadrech chvělo.

Po boku jí Michal seděl,

jak vyšívá, vroucně hleděl.

A jak blíže k ní se kloní,

vyšívá dvě srdce do ní.

Jak ji objal kolem pasu,

vyšila dvou růží krásu.

Jak jí hleděl do očiček,

vyšila pár holubiček.

Blaženým vzpomínkám

duch se neubrání,

samy přilétají

k zasmušilé skráni.

Jako Bečva v běhu

zpívají a zvučí –

ó, což, se jim ráda

vrhám do náručí.

Svoboda, svoboda

sladkého je zrna,

živí se jí v lese ptáček,

jelen, laň i srna.

Svoboda, svoboda

rozkošné je chuti,

kdo ji přestal užívati,

věčně věků smutí.

Rybičko stříbrná,

pošlu tě k milému,

ať vzkáže slovečko

srdéčku tesknému.

Malinké slovečko,

malinké vzkázání

bolest a zoufání

promění v doufání.

Kdybys, ptáčku, letěl,

kudy já bych chtěla –

ach, už dávno synečka bych

po svém boku měla.

Kdybys, ptáčku, letěl,

někam po mé vůli,

už by stokrát syneček mne

vroucně objal v půli.

Ale ty jen letíš,

kam tě křídlo nese,

a já stojím opuštěna

jako skála v lese.

Jenom Bečva řekne,

jenom Bečva poví,

kolikrát si za den vzdychnu

po svém synečkovi.

Jenom Bečva řekne,

pověděti může,

kolikrát mne v ústa zlíbal,

k srdci vinul úže.

Jak mne sliby klamal,

falešnými slovy –

jenom Bečva řekne,

jenom Bečva poví.

Postůj, vlno hbitá,

neleť jako střela –

já bych ti tak ráda

něco pověděla.

Neleť jako střela,

stav se chvíli v běhu,

přival se jak bouře

k zelenému břehu.

Přival se jak bouře,

vem mne do náručí –

já ti cestou povím,

co mne trápí, mučí.

„Odkud, větře, letíš?“

„Letím ze hřbitova.“

„A co v klíně neseš?“

„Nesu kletby slova.“

„Bože! kdo mi klne?“

„Mrtvý otec v hrobě.“

„Co vzkazuje matka?“

„Nemáš zoufat sobě?“

Valašek dvou, jdoucích polem,

zpěv se rozleh květným dolem.

Per, Maruško, per

pěkně do běla,

vyplač s očí smutek

a buď vesela.

Darmo vzpomínáš

zrádných polibků –

ožel nevěrníka,

chystej kolíbku!

Chystej kolíbku

z dřeva lipového,

aby libá vůně vála

na synáčka tvého.

Chystej kolíbku

zlatem malovanou,

abys sobě vzpomínala,

že jsi byla pannou!

Dívky opodál peroucí.

Tluc a per

do zástěr,

do bílých spodniček,

na bílý ručníček

hedvábím šitý,

slzami mytý.

Tluc a per

v noční šer –

vyper svůj živůtek,

hluboký zármutek,

růžovou pásku,

zklamanou lásku!

Věnečku, věnečku

zelený,

spadly mně s tebe dva

pupeny,

s pupeny růžička –

co řeknou mamička,

co řeknou tatíček shrbený?

Spadnul mně do bláta

s růže květ –

co řeknou družičky,

celý svět?

Ach, co si počíti?

Skryju se pod kvítí

do země hluboko

sáhů pět.

Věneček jsme našli

v blátě pohozený,

vonnou rozmarinkou

pěkně propletený,

květ panenské myrty

už v něm, s růží vadl –

nešťastná panenka,

které s hlavy spadl.

Které s hlavy spadl,

ta ho hledat bude,

po vysokých horách,

po dolinách všude,

ta ho hledat bude,

ale nedohlédne,

od hořkého pláce

tvářinka jí zbledne.

Vínku, vínku zelený,

kdo mi zmařil tebe,

ten mi peklo otevřel

a uzamknul nebe.

Ach, kde, Bože, hledat mám

věneček svůj zlatý –

ráda bych proň zranila

do krvava paty.

Ráda bych proň zranila

nohy, ruce, čelo –

jen kdyby jej oko mé

někde uvidělo.

Kdyby jenom hvězdičkou

svitnul mému zraku,

za ním bych si troufala

vzlétnout do oblaků.

Ale hvězdou nesvitne

vínek zašlapaný,

jako slunce nevyjde

od západní strany.

Vínku, vínku zelený,

kdo mi zmařil tebe,

ten mi peklo otevřel

a uzavřel nebe.

Kdy nás, Marušenko,

budeš k svatbě pytat,

kdy ti na věneček,

budem myrtu splítat,

který ku oltáři

družba povede tě,

bude-li to v zimě,

či na přesrok v létě?

Kdybych lidské řeči

jala za otěže,

já bych zaklela je

do nejhlubší věže,

do řetězů spjala,

hladem umořila –

tak by poctivost má

uhájena byla.

Poctivost se hájí,

dokud kvete, voní

jako ten kvíteček

z jara na jabloni.

Jako studánečka,

dokud perlí v háji

nikým nezkalena –

poctivost se hájí.

Jak je kvítko v prachu,

studna zakalena –

neuhájíš více

poctivého jména.

Panenky, panenky,

kde jste která,

vyperte rukávce

do večera,

s večerem přijdem k vám

na besedy,

ku hvězdě spanilé

měsíc bledý.

Perme, tlucme

taktem čilým –

sejdeme se

večer s milým

na slovečko,

na šeptnutí –

perme, tlucme

s plnou chutí.

Per, Maruško,

ze vší síly,

dokavad se slunce k horám

nenachýlí.

Per, Maruško,

dokud’s zdráva,

dokud není zavinuta

šátkem hlava.

A Maruška do šat

kyjanečkou pere:

voda vystupuje,

košilky jí bere,

ona do vln skáče,

košilenku loví,

až ji náhle schvátil

vody příval nový.

Do dálky ji nese

květ jak nalomený –

děvčata kol trnou,

naříkají ženy,

šohajové stojí

jako v zemi vrytí,

ve vlnách že zhyne

mladé živobytí.

Vlna svěřuje ji vlně

jako sestru láskyplně.

Jedna hraje v černém vlasu,

druhá se jí vine k pasu.

Jedna tiskne v ruce květy,

druhá líbá spráhlé rety.

Jedna tančí kolem šíje,

druhá na ňadrech ji nyje.

Jedna chladí horké líce,

druhá líbá zřítelnice.

Na loktech ji kolébají,

uspávají písní, bájí.

Jsme tvoje sestry,

tvé přítelkyně –

zdřímni si, zdřímni

na našem klíně,

nesem v něm obraz

slunce i nebe –

líbáme břehy,

líbáme tebe,

černé tvé vlasy,

pobledlá líčka,

skloněné řasy,

zavřená víčka;

zdřímni si, zdřímni

na našem klíně,

jsme tvoje sestry,

tvé přítelkyně!

Jsem jako lvice

v divoké poušti,

zrozena v lese,

v zeleném houští;

bříza se chvěje,

k břehu-li skočím,

balvan se třese,

bok-li mu smočím.

V náručí nesouc

stromy a břily,

hrozné jsem moci,

hrozivé síly,

u nohou tvých však

holoubka krotší:

šumem svým lákám

sny do tvých očí.

Jsem vlnka malá –

s kvítky jsem hrála,

házela rosu

do hnízda kosu.

V klíně mám rybky

hbité jak šípky,

perličky v dlani:

chceš je, má paní?

My jsme spaly

podle skály,

chlapci pěli,

dívky praly.

Výsměchem když

mučili tě,

vzúpěly jsme

nepokrytě.

Přivolaly

všechny družky,

všechny zdroje,

všechny stružky.

Náhle jsme tě

obejmuly

a odnesly –

proti vůli.

Dřímaje na dně

koryta řeky

náhle jsem vzbuzen

údů tvých vděky.

Níže a níže

ke dnu se chýlí

jak z chmury šedé

v dol měsíc bílý.

Ó ruce sličné,

sáhněte ke dnu,

mám pro vás perlu

více než jednu.

Ó nohy bílé,

šlapejte po mně,

mám pro vás korál

skrytý v svém domě.

Ó vlasy černé,

splývejte ke mně,

zlatým vás pískem

pokryju jemně.

Vlá šero teskné

korytem řeky –

ó pojď je zjasnit

údů svých vděky!

Vlna mnou smýká,

vlna mnou hází

do pustých břehů,

do strmých hrází.

Dopadám ke dnu –

znova mne chytá,

nesouc mne vzhůru

točí mnou, zmítá.

Dnes zachytím se

tvojího pasu,

v záhyby roucha,

v prameny vlasů. –

Vlna mnou smýká,

vlna mnou hází

od pustých břehů

do strmých hrází.

Jak sníh skvělá

s vln jsem sjela

slíbat smutek

tvého čela;

koho slíbám,

nezasténá,

schladne, ztichne

jak já – pěna.

Stelem ti lůžko,

ubohá duško,

pod vodou –

všem očím skryta,

usneš tam zpita

lahodou

čarného světa,

který nám zkvétá

pod vodou.

Věnečkem z řasy

černé tvé vlasy

propletem,

z trav závoj k čelu

i imortelu

s poupětem

připnem ti v spěchu,

kvítím dům, střechu

propletem.

Voda nás nese,

voda nás vzala,

abys ty cestou

s námi si hrála!

Našla mne v lese

na mechu spící.

Do klína chytla

mne padající.

Rozechvěn s větví

v pramen jsem skanul.

Vítr mne urval

a do vln svanul.

Mne ptáče smetlo

do bíle pěny.

Mne hodily sem

dívky a ženy.

Mne hošík pustil

leknutím z dlaní.

Já spadl s drápů

divoké káni.

Já sokolovi

pad’ s křídel v letu.

Já pampelišce

prch s květných retů.

Voda nás nese,

voda nás vzala,

abys ty s námi

cestou si hrála.

Probíháme

vodní říší

v pravo, v levo

dolů, k výši.

Na šupinách

zlatou duhu,

tulíme se

družka k druhu.

Je nám blaze

v rosné vláze,

tu i tobě

bude snáze.

Sestup s námi

ke hlubině

v křišťálové

naše síně.

Zveme tebe

k našim hodům,

k našim hrám a

chorovodům.

Pod vlnou skrytě

víříme hbitě,

boříce paty

v dna písek zlatý.

Při břehu kraji

číhaje v taji

rvu ke dnu všecko:

ptáka, květ, děcko.

Já v skály stínu

vábím a kynu

stříbrnou pěnou

v tůň otevřenou.

Já při křovisku

v bahně a v písku

vírný kruh tvoře,

působím hoře.

Náš vír co schvátí

už nenavrátí,

s vášnivým plesem

ke dnu vše nesem.

S břehu Matěj bledý

ku skoku se chystá –

„Zadrž, hochu, zadrž,

smrt tě čeká jistá.“

„Čeká-li, ať čeká,

ať mne vezme k sobě,

jest-li nepomohu

té nešťastné robě.

Jest-li nepomohu,

pomůže nám Pánbů:

ztiší moje srdce,

smyje její hanbu.

Nech mne ve vodě,

svadlou květinu –

světa neželím,

ráda zahynu.

Nech mne ve vodě –

v sen mne uhýčká,

v sen mne zkonejší

jako matička.

Jeden skok – a už ji drží ve náruči

rozvzteklené vlny darmo divě hučí.

Do beder mu tlukou, nohy podrážejí,

oběť rvou mu z rukou, oba unášejí.

Matěj se však brání, vzteku vln se vzpírá,

v rukou Marušenka div mu neumírá.

Hle, už pevnou paží ku břehu ji nese,

do mechu ji klade, mizí v hustém lese. –