I. Několik úryvků z listů sl. Boženy sl. Serafínce.

Má Serafínko! – Plna nepokoje

Dnes tobě píšu. – Celá duše moje

se chvěje touhou, srdce v ňadrách buší,

neznámé blaho v nedaleku tuší.

Ó, jak se těším! Celý boží den

sním o svobodě, kuju divné plány,

jak uletím z těch hrůzně žlutých stěn,

kde před světem jsme byly uschovány,

kam nesměl vejít mužský jediný, –

kde věčností nám byly hodiny, –

kde učili nás žvanit po francouzsku

a na klavíru zahrát deset kousků,–

kde romány jsme četly potaji. – – –

Opustím ústav. – Nepoznaným citem

se ňadra moje bouřně zvedají.

Myšlénky moje bloudí pod blankytem

a s duše divem padá všechna tíž. – – –

Jak blaze mi! – Jsem volnou zítra již! –

Můj otec najal velkostatek malý. –

On hospodář je věru dokonalý,

jsa v poli však, tu doma bez dohledu

ke škodě musí nechat čeládku. –

Nuž, uvidíme, zda-li nedovedu

být paní v domě! – V milém pořádku

vše urovnám a konec bude zmatku

a energickým ruky pokynem

vše v okamžiku změním jediném. –

Znám úkol svůj. – Svou milou dobrou matku

chci nahraditi otci podle sil, –

chci být mu vděčnou, že mne vykoupil

z těch žlutých zdí. – Ó, jak se velmi těším,

že budu paní, vlastní paní svou!

Však přes to vše se nikdy neprohřeším

na věrném svazku našich srdcí dvou, –

vždyť miluju tě! – Zítra ráno tedy

vyjedu odtud. – Ještě naposledy

pohlédnu v okno, – víš, tam naproti,

kde hezounký se student lopotí

se školní prací, – při tom přes ulici

k nám v okna snivý pohled upírá – –

Buď s bohem na vždy, hochu bledolící, –

mně vyhlídka se jiná otvírá!–

Já budu paní, – v hezkém letním kroji,

zástěrku bílou vždycky před sebou,

přecházet budu s plnou velebou

po dvoře šírém, – krmit drůbež svoji – – –

Vše před očima vidím v barvě svěží. –

Dvůr osaměle mezi lesy leží. –

Dům, – panské sídlo dávno opuštěné, –

snad býval kdysi nedobytným hradem,

snad vídal boje, vítal rytíře. –

Gotická okna, římsy, arkýře

zakrývá břečťan, bujné snítky žene

do tmavých síní. – Podobizny řadem

po stěnách visí obetkané plísní. –

Duch minulosti vane odevšad

a jakás duma každého tu tísní. –

Pod okny mými spustlý bují sad,

v něm sochy šedé, šumné vodotrysky. –

Však, – mně by jistě smutno bylo tam! –

Snad – pravím: snad! – tam bude zámek blízký,

v něm mladý hrabě. – Někdy večer k nám

na bujném koni přes pole se pustí –

Pst!– Cosi náhle přede dveřmi šustí – – –

To madamme vešla. – Ach, ta protiva!

Do koutů všech se ostře podívá

a nařizuje – s kašlem neustálým –

bych šla už spat, – že marně svíčku pálím. –

Nejhorší prosa zní v tom jejím hlase! –

Nuž, s bohem buď, – však budu psát ti zase!

Pa, drahoušku! – Jak svitne jitřenka,

jsem volnou tak, jak moje myšlénka!

Ó jak jsem ráda z Prahy odjížděla!

Na křídlech touhy moje duše celá

o závod s vlakem létla v nepokoji.

Na osamělé, malé stanici

juž čekal otec; vzal mě v náruč svoji

a jako pírko do kočáru vsadil

a líbal mne a s úsměvem mne hladil

svou drsnou rukou zvolna po líci. –

(Ten kočár praská, jak naň noha vstoupí –

však otec slíbil, že mně nový koupí.)

Již povoz hnul se, – drnčí po kamení, –

já oddala se dětinskému snění.

Zavírám oči, – chci být překvapena,

vyhlédnu z vozu teprv u cíle. – –

Má fantasie touhou roznícena

již maluje mi zámky spanilé. – –

Zeď hradební se kolem dvora táhne

a čeleď všechna čeká před branou,

mne uviděti každý touhou práhne.

A starý klíčník vztýčen mezi nimi,

sníh na hlavě, jak javor v prostřed zimy,

však silný posud, s tváří zedranou

všelikou strastí, – palašem snad taky, –

upírá v dálku pronikavé zraky. –

On ve starém tom zámku od kolébky

věk tráví svůj a všechny pověsti,

jež v pustém sadě stromy šelestí,

či které kryje rovů trávník hebký,

on ukryl pilně pod klenbou své lebky

a za malinkou sklenku vodky jen

ti starých pánů vyčte rodokmen. – –

Sny podivné se kol mé hlavy točí. – –

V tom kočár stanul a „Jsme u cíle!“

můj otec praví. – Otevírám oči. –

Kde vidiny jsou moje spanilé?

Gotický zámek, arkýře i věže?

kde klíčník, který jejich báje střeže?

V rovině nudné stojí velký dům. – –

Je obílen a na něm střecha rudá,

ze hladkých stěn se na mne dívá nuda

a komín velký ční tu k oblakům,

(lihovar jednou prý tu také býval)

Kol domu stáje, hrozné stodoly. –

Sad kde je?– možná, že mi dům ho skrýval?

Les? – tu a tam jen stromeček se kýval

a za stodolou čněly topoly. –

Dvě staré služky přede mnou se klaní. –

Nuž tedy zde jsem ode dneška paní! –

Douška. – V tom našem dvoře sotva žili reci

a žádnou pověsť o něm nezná lid, –

jen od šafářky zaslechla jsem přeci:

že pachtýřem tu dříve býval žid.

Zas navrací se poklid do mé hrudi. –

Již tady zvykám trošku, – bohu dík! –

Na východ okna má můj pokojík

a ranní slunko ze spaní mne budí. –

Když první den mě tady probudilo,

jak teskno, smutno mojí duši bylo!

Záslonu v okně lenivě jsem zvedla

a po krajině rozmrzele hlédla. –

Hle, na východě rudé záclony

též pozvedly se, – slunko z nich se dívá, –

my vstaly stejně, – k pozdravu mně kývá. –

Před okny pole, – dlouhé záhony

se rovně táhnou. – Páskou smaragdovou

je dělí meze. – Po žních právě bylo,

pluh půdu kypřit počal pro žeň novou. –

Jsou pole holá. – Jenom řepy lán

se zelená. – Zlý osud řepě dán, –

jak pastorku ji nebe obdařilo.–

Daleko před ní prchá poësie! –

Však já ji vídám někdy ráda přec! –

Nu, zvykám tu! – Jak šíré plochy kryje!

když zlatou mlhou svitne záře denní,

co perel jí se třpytí na lupení!

A s bystrým chrtem švarný myslivec

zeleným mořem semo tamo pluje,

ze hnízda plaší hejna koroptví

a k našemu když dvoru dovesluje,

tu obyčejně u nás zakotví.

Je advokátem v nedalekém městě

a ohlíží se pilně po nevěstě. –

Nu, řeknu to, – že po mně okem střílí, –

však, ubožák, se nehorázně zmýlí. –

Je hezkým dost – – – Leč kam to zabíhám!

Vždyť krajinu ti naši líčit mám!

Když hlédnu oknem, vidím pole šírá,

tu a tam stromek suchem na nich zmírá.

Na sever půda pomalu se níží, –

tam zeleň lučin vábí bludný hled.

Tam Labe zvolna v houštinách se plíží,

v oklikách divných jako had se vine.

Tu a tam svitnou jeho vody sinné

v rákosí bujném. – Volně naposled

širokým proudem k západu se bere.

A po lučinách stojí vrby šeré,

či dub, či olše dumá jednotlivě,

neb ve skupinách vedou rozhovor

a v kalné vlny hledí zádumčivě. –

Za řekou v dálce tmí se jakýs bor

a za ním v mlhách řetěz nízkých hor. –

Za jasných dnů je vidět Krkonoše. –

Mně se tu věru líbit začíná

a život zdejší není bez rozkoše.

Když na večer již slunko zhasíná

a zlatou pršku po krajině hází,

tu vyjdu v pole. – Sad jen dvoru schází.

Však pode dvorem rokle hluboká,

ji vodní příval v pískovcové skále

kdys vydlabal a s jara ryje dále,

Tam na dně rostou růže divoké

a bují trávník. V něm se pramen tají.

Topoly šumné z hloubky vyrůstají,

však nejvyššího stromu temeno

nad skalní hradbu nikde nevyčnívá.

Kol ticho je a všechno zeleno

a hvězda jen se ke mně v propasť dívá.

Tu ztrávím často večer v polosnění.

A jindy zase přijdou hosté k nám, –

já sklenky čaje hbitě dolévám.

Společnosť u nás málokdy se mění.

Jsou otcovi to všichni dobří známí.

Advokát z města, Nimrod veliký

a nejhroznější křikloun mezi námi

co Čech se všude chválí ocelový,

pro vlastenecké žije podniky

a přispívá k nim nadšenými slovy.

Však u mne ztrácí odvahu svou všecku

a mluví se mnou vždy jen po německu.

Pan purkmistr tu s vážnou sedá lící

a na čele si mačká bradavici.

Jej lékárník vždy suchý doprovází,

má v kapse každé sbírku divných frází,

hroznými vtipy každého tu děsí. –

Ten bradavici nemá na čele,

však levé ucho za to stále mne si. –

Též mladý Tuček, statkář z nedaleka,

tu bývá někdy, – na můj úsměv čeká.

Tak večer vždycky ztrávím vesele.

Jen zřídka nám tu harmonii ruší

pan farář ze vsi dlouhým kázáním,

má velkou starosť zvláště o mou duši. –

Já odbyla ho jenom usmáním. – –

Toť naši hosté.– Jako paní domu

já vonného jim čaje nalévám,

podávám cukr a svůj úsměv k tomu.

Ó, ani nevíš, jak mi vše to sluší!

Tu častokráte i pan farář sám

na moji hříšnou zapomíná duši,

mou ruku tajně tiskne pod stolem

a zrak mu hoří divným plápolem, –

zvlášť, má-li při tom hodně rumu v čaji.

Tak večery nám rychle utíkají. –

Ach, na konec si ještě vzpomínám.

Též doktor Volný někdy zajde k nám. –