I. Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,

Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,

a já hledím okem duše k nivám,

kde klas bují, zalit září plamnou,

ze dna srdce svého žalmy zpívám.

Zpívám, že v tom velkém tichu kolem

se mi srdce divným steskem chvěje,

že zřím cestou mnohé klesat bolem,

žízní, mdlobou v chvíli beznaděje.

Zpívám, že tu bídu trpím s nimi,

zpívám, by šly lehčej naše děti,

že mé srdce z jizev krvácí mi,

ale duše větrem k předu letí.

Nedbám, jestli skráň mou zraní kámen

za ten zpěv, jenž se rtů se mi řine,

tys, ó, Pane, vznítil jeho plamen,

a ty víš, že těchy nemám jiné.

Víš, že pěl jsem z duše hlubokosti,

plesy živé, smutky nevylhané,

a když zajdou bez ohlasu, dosti

již tím zpěvem dal’s mi – dík, ó, Pane!