I. Ó nevymřely dosuď sladké zvuky,

Ó nevymřely dosuď sladké zvuky,

V nichž srdce mé kdys slastí zavznělo,

Byť ztrmácel čas prchlý citův puky,

A varyto utichlé zpuchřelo!

Ty samé tony v hlubé hrudi hrají

Co pozvy s nebe k pěvci snešené,

Jež vábily mé srdce k milé báji

Tou svojí sladkou mocí kouzelené.

Nuž pějme opět lásky první časy,

Kde zírá oko ráje vzkříšené;

Kde v dechu mrou ty tajemluvné hlasy,

Jimž rozumí jen srdce vznícené!

Ať opět rtové dívky v rozkoš kynou,

A ňadra bouří sladkým povzdechem;

Ať milou ruce v řevnou náruč vinou,

A tvář se zachví milým úsměchem!

Ó blaze pěvci, když zas struna věstí,

Že žije v skrytě svaté nadšení;

Když opět píseň v zvucích zašelestí,

Jak v svídě půvan v dumném šustění.

Tu žijí snové dávnozašlých časův

A oblétají mysl vznícenou,

Že uvěří zas v smysl oněch hlasův,

V nichž srdce žilo slastí zvýšenou!