I. NEZNÁMOU ŘEČÍ.

Neznámou řečí, vím to, zpěv můj zní ti,

však oka tvého svit mi dobře známý,

tak v šero lesů mezi ruinami

na severu v mé vlasti měsíc svítí.

Ó nech mne na tvých plných ňadrech sníti!

Jest sladko plout nad vášní hlubinami,

když víme, že jest lásky anděl s námi,

jenž v srázném pádu na křídlo nás chytí.

Nechť klesneme! Tvých očí ve azuru

můj duch si zdřimne zatím na tvé hrudi,

jak snící kondor na křídlech své touhy,

až láskou naší pohnut Bůh se vzbudí,

své hvězdy strhá a z nich řetěz dlouhý

si uplete a vytáhne nás vzhůru!