I. Nic živého, ni pták, jenž větev chudou

Nic živého, ni pták, jenž větev chudou

a bezelistou opustil již dříve,

ni zvěř, jež prázdnou povrhujíc hrudou

si v zemi stlala lože mlčelivé.

Ni člověk, který nejvíc ze všech tvorů

pro hrstku zisku spěchá v trud vždy nový,

on domů zašel, zamknuv na závoru

svou úrodu a u krbu si hoví.

Co zbylo? Nikde hlasu neslyšeti,

jen vítr bídně šumaří a zpívá

a v dálku nuznou za almužnou letí,

a holý strom jak v taktu větví kývá.

A ještě echo. Ono neustává,

na každý zvuk se neodbytně věsí,

a jeho mluva tajemná a lkavá

jak vrahy živé svědomí nás děsí.

Když zvoláš: „Bože, všady trud a bída,

a lásky, štěstí, míru nikde není!“

Tu třikráte ti ono odpovídá:

,není!!! není!! není!(