I. Noc plná snů se nad kraj snesla měkká,

Noc plná snů se nad kraj snesla měkká,

jenž znaven stichl skrčen ve prachu,

kde bahnem černým vinula se řeka

jak omámena z jeho zápachu.

Mlčícím krajem táhla se tak líně –

jak dlouhé dny, kdy prší od rána,

a na březích, tam v rozmočené hlíně

vyzáblá koupala se Morana.

Do kalu nořila své tenké údy,

hřbet suchý tiskla v bahno kouřící,

jež v puchu vlhkém valilo se tudy

z továrny v spící kraje bouřící.

K budovám jejím dívala se tiše,

v nichž stroje temné v šero hřímaly –

a pak si zašla ve špinavé chýše,

kde otroci těch strojů dřímali.

Nad jejich těla skláněla se spící,

je špínou věčné bídy smáčela,

hltala vzdechy na retech jim lpící

a ryla nehtem vrásky do čela.