I Noc voní opojně, a květů v každé stráni

Noc voní opojně, a květů v každé stráni

snad víc, než na obloze mihotavých hvězd,

jichž závoj světelný se do daleka sklání

nad bledou krajinou i hnízdy jiskřících se měst...

A stromy po cestách jsou jako bludné pěny,

jež zapomněl tu bystřin jarní sen – –

rozkvetlým hložím, trnkami jsou meze roztouženy –

a z polí voní popenec a řebříček a rmen.

Z luk řeřicha a blatouch čpí a potok zpívá...

Lehoučký vítr proběh bořinou

a opřen o břízu se s kraje lesa dívá,

jak tenké mlhy táhnou dolinou.

Všecko je do snu vhrouženo, nic srdce nezarmoutí –

jen nad západem měsíc groteskní

na marné své a věky bludné pouti

podivně dojme a rozteskní.