I. Noci, noci, tmavá noci,

Noci, noci, tmavá noci,

ty jsi velký černý šátek,

jejž kol hlavy bůh si váže,

s přírodou když chce se líbat,

by ho nikdo neviděl.

Noci, noci, tmavá noci,

ty jsi křídlo netopýra,

který lítá v jednom chvatu

od planety ku planetě,

stíhán slunce poledního

plamennými střelami.

Noci, noci, tmavá noci,

dno poháru obrovského,

který pili na Olympu

v zlatých síních věční bozi,

plníce ho nektarem!

A teď, když ho vyprázdnili,

hodili ho dolů k zemi,

a on letí, a on letí,

jen pár zlatých kapek vína

uchytlo se v mocném pádu,

a ty ze dna nyní planou

zářícími hvězdami.

Noci, noci, tmavá noci,

ó bys byla tmavší, tmavší,

než jest hloubka mojí duše:

což by potom moje láska

plála na tvé tmavé půdě,

jak ohnivá lilie!