I. Ó Noci, promluvila's a zmlkl hned smích můj i zpěv.

Ó Noci, promluvila's a zmlkl hned smích můj i zpěv.

Tvůj temný plášť přikryl plápolající světla mých komnat

a shasil i červeň květů, jež choulily se úzkostně na mém loži.

Přinesla's pozdravy neznámých dálek chvějící se slzami a otravující mé rty hořkou příchutí.

Políbila's má víčka těžká a ztemnělá hodinami očekávání.

Ale přišla's, Ó krutá, s vrchovatou číší svého vína.

Ó vzdal se, dej silnějším okusiti je. Bojím se děsících snů.

Mdloba se dotýká mého srdce, a bojím se, že rty mé, jež tak dlouho uměly se usmívat,

po jediné krůpěji té se zachvějí v zoufalém pláči.

Ó Noci, promluvila's! Proč opojila's mne viděními?

Proč probudila's mne k životu, mne, jež šla svou tichou samotou?

Proč zjevila's mně království touhy a stříbrnými hlasy voláš mne,

abych vyšla na daleké pole, kde zrající klasy mne očekávají?