I. O lásky moře bezdné,

O lásky moře bezdné,

lze k tvému dospět dnu?

Lze myšlénce neb snu

pít z tvojí číše hvězdné?

Ó lásky dlouhé pole,

lze uvít v kytici

vše kvítí zářící,

jež plá a svítí v kole?

Ó perly ze dna moře,

ó květy z lásky niv,

ať pozděj nebo dřív

z vás v duši padá hoře.

Ať oklame nás láska,

ať vše nám povolí,

vždy konec zabolí,

vždy čelu zbude vráska.

Nechť člověk žal jen tuší,

vždy srdce svoje rád

v ten květný vrhá sad

a v moře to svou duši!