I. Oblaka táhnou nad zemí,

Oblaka táhnou nad zemí,

stíny se po lesích vlekou,

hladí jich vlny zelené

chladivou dlaní a měkkou.

svit jeho propustí v proudech,

staleté sosny pocítí

teplo v svých sestárlých oudech.

Světlo se střídá se stínem,

modř nebe s oblačnou bělí –

ve chvíli zvážní temný les,

hned zas je úsměvem skvělý.

A v chvíli příští jas i stín

odplyne věčnosti řekou...

Oblaka táhnou nad zemí,

stíny se po lesích vlekou...