I. Obléhal tak Valencii

Obléhal tak Valencii

Kastilský Cid onen dobrý,

která denně s Maury v sporu

byla, již v ní řádili.

Mnoho pobil jich a mnoho

zajal v boji, tu v stan jeho

jednoho dne přišel rytíř

neznámý, však spanilý.

Martin Pelaez slul jmenem

Astuřan Pelaez Martin,

velký vzrůst měl, silné údy,

žertoval rád a se smál.

Ale zbabělý byl trochu,

jak to v mnohých bitvách, řežích,

na nichž podíl bráti musil,

nejedenkrát dokázal.

Zamrzelo toto Cida

vídati jej po svém boku,

nezaslouží taká baba,

aby vedle Cida žil.

Jednou dobrý Cid se pustil

a s ním jeho rytířové

ve zoufalý zápol s Maury,

každý statečně se bil.

Pelaez též přišel k tomu

v dobré zbroji na svém oři,

ale dřív než začal zápas,

v tábor již se vrátil hned.

Tajuplně, opatrně

do svého se vplížil stanu

a tam v dobrém skrytu zůstal,

pokud nepřišel Cid zpět.

Zanechaltě mnoho Maurů

na bojišti, které získal,

pak si sedl, aby jedl,

k rohu stolu, kde rád dlel.

Na lavici sám tu sedal

a na druhé rytířové

proti němu, ti však pouze,

které v úctě nejvíc měl.

S těmi směli hodovati

pouze slavní reci v bojích,

takto přál si to Cid dobrý,

by v nich nítil statečnost.

Aby každý po tom toužil

vyznamenati se v boji,

že smí jíst u stolu, kde byl

Alvar Faněz s bratrem host.

Martin Pelaez však myslil,

že Cid neví, co se stalo,

rychle sobě ruce umyl,

posadil se k stolu hned.

Faněz Alvaro kde seděl

v bohatýrů ctěných středu,

dobrý Cid přistoupil k němu

a jej za ramena zved.

Děl: Vy nejste z takých reků,

byste jíst moh s mými lidmi

statečnými, zkoušenými,

kteří jsou mé duše ples.

Které já ctím víc než sebe,

sedněte sem k mému stolu,

jezte vedle z mojí mísy,

víc jste nezasloužil dnes.

Pelaez však nepochopil,

za pohanu nevážil to,

na stranu si used Cida,

by s ním jedl, v ústraní.

Statečný Don Roderigo,

Cidem zván Campeadorem,

mezi jídlem k této babě

činil moudré kázání.