I. Oddíl.

Bez hnutí visí bílé větve břízy,

List osyky se ani nezachvěje,

Snad stromy zří, jak slunce pro ně mizí,

Naslouchají, jak ptactvo kolem pěje.

Žalm přírody tak nezkalený, ryzí,

Šum křídel slyšet živoucích atomů.

Hory pohlíží k horám v modrou dáli

V závoji par, jež mračna vyplakaly,

Modrají v dáli šedé hlavy stromů.

Na skále hory, odkud rozhled širý

Hluboko v modré lesy za Sázavou,

Kraj lesa; jinoch opřen o dub sirý.

Zda orly pozoruje, v dál jak plavou,

Jak v modru nad propastí vedou víry,

Či řeky běh stopuje mezi hory,

Jež údolím se leskem nebe bělá:

Proč rukou sloní skloněného čela,

By před paprskem žhavým chránil zory?

Nepohnut stál jak krásná socha řecká

Z mramoru vytesaná kararského:

Okrouhlá tvář, ta ústa skoro dětská,

To něžné, přec tak žhavé oko jeho,

Klenuté obočí – ta kouzla všecka

Jak nesetřený zralé broskve pel,

Jenž mluvívá nám z tváře mladé, svěží,

Ten myslit jen se dá, však popsat s těží,

V jinocha toho sličné tváři dlel.

Přes vše ty tahy krásné rozestřen

Však nádech odvahy a mužné síly,

Ta tvář as mnohý zřela žhavý den,

Ji slzy noci často porosily.

Zrak ten byl v krvi, v žárech potopen,

A zůstal přec tak čistý, nezkalený

Jak dívky neznající žhoucí vášně,

Ty oči krásné v boji zřely strašně

Jak boha války v krvi potopeny.

A nyní – mírně tak a něžně zří

S pod helmy lesklé, hladké, ocelové,

Jež tíží bujných, temných kadeří,

A v blesky slunce metá blesky nové,

Až světla bůh se studem zapýří,

Osvítí ještě kalich na krunýři,

Jenž kryje jinošskou tu slíčnou hrudi,

Pak zmizí – dnes se více neprobudí,

A šero noci v zápětí se šíří.

V podáli Táborita hlídal koně –

A jinoch posud hledě dolů darmo

A stíny zrakem orlím s výše honě,

Tu vztýčil se jak lev, kdy střásá jarmo,

A nad skalou se dolů v úvoz kloně

V stříbrnou trubku zadal znamení.

Odpověď zazněla hned v tichém lese,

Od stráně k stráni ohlas v dál ji nese,

Až zvuk co píseň v hvězdách zkamení.

Několik jezdců opustilo houští;

„Odveďte koně,“ první rozkazuje,

A ruče s oře bujného se spouští.

Družina jeho s koní seskakuje,

Odvádí je mlčící temnou pouští. –

Tu jinoch k příchozímu přikročí,

I obejmuli na vzájem se vřele –

Cizinec líbá jej na hladkém čele,

Jak otec synu hledí do očí.

Výrazná tvář a velitebné hnutí,

Jímž vždy se značívá duch ušlechtilý,

Zrak orlí, bystrý, který k úctě nutí –

Jenž klidně zří, jak meč se v prsa chýlí,

Obočí jako vlny v bouři dmutí:

A přec rozestřen zádumčivý tah

V té krásně mužné příchozího tváři,

Osmahlé vedrem v hořících měst záři,

V Husitů slavných dlouhých ve vojnách.

Za Žižky, Prokopa pro světlo volnosti

Byl jeden z oněch bojovníků božích

Ve věčném boji proti podlosti,

Již umírali na krvavých ložích,

Jež málo kdy přístřeší pohostí.

Jak z mramoru a kovu světem táhli

Budíce lid k života spasení:

Marný to zápas: krví zbroceni

Ni v smrti cíle svého nedosáhli.

Malý tu rozbit tábor na ručest,

Zanícen oheň, přistaveny krmě,

Vesele praská suchá, vonná klest,

Co svědek dub pravěký nad tím strmě

Jak jiskrama a září zdál se kvést.

Tam vojíni v malebném skupení

Po namáhavé rozloženi práci

K příhodám denním někteří se vrací,

Jiní si hoví v svěží zeleni.

Již po večeři; rozstaveno stráží

A v klid se ponořilo vůkolí,

A mnohá ocel hladká blesky sráží,

Jež s ohněm hasnoucím již zápolí;

Na nebi hvězdy kloní se a váží,

Pak míhají se, splývají – a stojí –

Posledně oko na to vytřeští se,

Pak sen mizící v skutečnost se míse

Obejme vojína po krátkém boji.

Opodál, pohříženi v rozhovor

S cizincem jinoch na pokraji skály

Pohlíží před se temný na obzor,

Kde bludičky jakési plápolaly

Jak svatojanské ohně v lůně hor:

Však nepohnutě, jako stálice

Děsivý činily jakýsi dojem

Táborů vojska před posledním bojem –

Svou panychydu slavnou pálíce!

Umlkal hovor obou zponenáhla,

Až jinoch pohřížil se v spánek mládí. –

Soudruh však bděl; neb jeho duší táhla

Vzpomínka, kterou nikdo nenahradí –

To kapka – která vlažíc ústa spráhlá

Jen nevýslovnou trýzeň žízně dráždí –

Však nehasí – neb žije v říši stínů –

Zaplétá ostré trny do vavřínů,

Až s výkřikem zoufalým – sebe vraždí. –

O letní noci divůplné vděky!

Zda kouzla tvá mi opěvati dána,

Tvá krása božská jest po všechny věky

Zápalem svatým bude opěvána,

Jenž citů zdroje v šumné zbouří řeky,

Až bolem překypí tu srdce břehy

A perlu z hloubi tůně vynoří,

Jež kruté srdce k slzám pokoří,

Kdy ústa lpí na číši lásky, něhy.

Tichůnko vůkol, každý dřímá tvor,

Vše uspáno jest sladké něhy citem.

I ozvěna spí v lůně šerých hor

Milostné tváře ozářených svitem,

Jež s jasné výše, odkud lásky spor

Své tajůplné čisté světlo line,

V údolích stříbrem řeky polévá,

Tam v temných hájích jiskry rozsévá

A na obzoru v bledé jasno plyne.

Větérek šumný chvílí zaduje,

Jak daleké by hovořily světy,

Jako kdy stínů vzdechy žaluje,

Jako kdy sklání vonné vesny květy:

Tu blíž se vine, zas se vzdaluje –

Slyš: chvílí zvuk, neznámá melodie,

Jak píseň na perutích duše zpěvu,

Jak posel s výše tajůplna zjevu,

Jak srdce strun veškerých harmonie.

Jak duch by promluvil to vůkol vane:

Tak jako křídel šumot vání jemné,

Jež nyní lehce duje – opět stane –

Ty rozhovory z lůna noci temné

O jemné tak, že s očí slza skane,

O jemné tak, že ticho neruší;

Ba že i s tichem tímto v jedno splývá:

Kdo vysloví, co ve své hloubi skrývá?

Ta svatá kouzla nikdo netuší!

O s touto hudbou že nevzlétne duch

V tu jasnou výš jak myšlenka neb sen!

A na nebi ten modrojasný pruh –

Tajemný zásvit – ne jak svítá den:

Jak svět by konejšil se v sladký ruch –

A v zásvitu tom, jak by s jiných světů

V tušení hrůzných, přetajemných tůní

Vystoupá pláč, jak na srdci nám trůní,

Nad nejdražším, ztraceném v mládí květu.

Snad v dálce promluvily šeré hory,

Poslaly pozdrav bratřím svojim sem,

Či povzdechly snad šumné modré bory,

Jež v půlkole tam vroubí obzor v lem,

Oděvem kryjí nesčíslné tvory?

Či duch snad otců vůkol tebe vanul

A neviděný mne zde oblétá,

Či duch to milý vůkol polétá

A v něhy polibku zde u mne stanul?

To něco neznámé – snad země vzdech

Pláč matky snad nad bídou synů svých –

O synů krutých, pyšných červů těch,

Jimž ctnost jest podlostí a cností hřích,

A v krutosti jen nalézají těch?

Snad vzdechy oněch čistých hvězd ve výši

Vesmírem neskonalým vanoucí,

Anděl to slzy na zem kanoucí –

Či promluvil snad ten, jímž já též dýši?

Ve kouzelný to souzvuk všechno splývá,

Neznámý srdce jemně tísní bol –

Ten bol, jenž spolu slastí něhou bývá,

Kdy duše zírá volně v krásy kol,

Či kdy se oko v oko drahé dívá,

Tak tajůplná touha nevýslovná

Ve sladké rozhárání duši pudí,

Vše rázem struny v jejím nitru zbudí,

Kdy byt svůj s bytem vytouženým rovná,

Že rozdrtit svá pouta sobě přeje,

Z té úzké hrudi touží ulétnout,

V pocitech sladkých posvátných se chvěje,

Že touží v onom mráčku rozplynout,

Ulétnout s vichrem, který vůkol věje,

A v jedno splynout s celým veškerenstvem,

Splynouti s duchem, jímž vše v světě dýše,

Tam k světla trůnu spěti výš a výše,

Vždy výš a výše se vším člověčenstvem. –

Již dávno shaslo světlo luny jasné,

Kde temnomodrý onen v horách les,

Již shaslo – jako růže touhy časné,

Jež mráz popálil, vichr pryč zanes;

I jitřena vždy víc a více hasne,

Kdy královninu shlédne čarnou tvář:

Viz v dálném v dálném východě, tam v šeru

Přicházet blíže královskou tu dceru

Na čele růže, zory krásnou zář.

O spěti tam, kde za horama plynou

U šeré dálce ony rudé páry,

Jak andělé kdy z růží vínek vinou,

Tam spěti slunci vstříc v daleké žáry,

Kde v lesku duhy září – opět hynou,

Neb míti vlašťovice rychlá křídla –

Taká jest touha hledícího tamo:

O pak chce mluvit srdce lidské samo,

Kdy čerpá lásku z nejčistšího zřídla.

Vše zbarveny tou krásou Vesny dítky,

Vše krásným činí tato ranní zář;

Však jesti mezi těmi krásy kvítky

Nad všechny jedna nejkrásnější tvář:

Jak věrných družek obklopují hlídky

Svou královnu, tak kolem ní se vinou.

A krásným zrakem pozdvíženým vzhůru

Jak bytost zírá andělského kůru;

A v temných řasách jasné perly hynou.

Nad krásou, jež ji jímá v sladkém hnutí,

V modlitbě tiché se tu nebi koří;

Labutích ňader volné, vábné dmutí

Ukrývá cit, jenž tam, kde růže hoří,

Unáší duši v díků, lásky lnutí

Tam k trůnu skvoucímu se v slávě věčné.

Nevinnost tuto, milostnou tu děvu

Unáší anděl k nebeskému zjevu,

Kde v duchu klečí srdce její vděčné.

Kdo jednou krásnou její tváři zřel,

Kdo vnořil zrak v těch očí hvězdný svit,

Ten povždy touhou, zřít je, znovu mřel;

Však nebudily v prsou žárů cit:

V nich nevýslovný výraz duše dlel,

Jakoby hlásal nesmrtelnost její;

V nich jakés kouzlo jiných světů hrálo,

Z nich jemnou hudbou mluviti se zdálo:

„Jest láska věčná“ – struny duše tím se chvějí.

Co krása jest, zdrojem-li duch jí není?

Toť ovoce: odkvétá, zraje, spadne,

Toť bujný květ, jenž čarovně se pění,

Onť krásný sic – však v bouři vášní svadne:

Však krása v jasném duše ozáření

Na věky žije: duchať věčna díl!

Jeť každý krásný útvar krásným sic

A na darmo ve světě není nic:

Však krásnější vždy duch – náš věčný cíl.

Violo odpusť, můj že slabý zpěv

Se odvážil až k tobě v jasnou výš!

Nižádné pero přeladný tvůj zjev

Neskouzlí, ani svět, kde nyní dlíš!

Já v božský obraz tvůj se zahleděv

Jsem nepomněl, že země můj jest byt!

Ach posud sladký slyším zpěvu hlas –

To hlas jest tvůj! – i úsměv vidím zas

Tak čarný milostný jak onen svit,

Jejž nyní vábně sálá hvězdný svět;

Překrásných úst kalíšek květinný,

Tak čist, jak bůh kdy slíbá růže květ –

Tak něžný, vnadný, přec tak nevinný,

Jak porosené lilie k nebi hled!

Tvůj stín mi kyne, vzlétá přede mnou –

Však ach! on povznáší se výš a výš,

Můj duch však klesá k zemi níž a níž:

Již nezřím postavu tvou velebnou.

„Po boku tvém na věky chtěl bych dlít,

Co obraz jen – naň upřen jest tvůj hled,

Ba chtěl bych oním vánkem pouze být,

Jenž líbá kroků tvojich vonný sled,

Z kadeří jemných květ, či pásku mít,

Jež slíbala tvá ústa růžená;

Však marně! darmo chovám v srdci přání,

Kol temno jest – vždy víc se nad mnou sklání –

Na věky stichnou ňádra súžená!“

Tak šepce ten, jenž zamračen tam stojí

Ve šeré stíny skal jsa zahalen,

Ba jeho stín se s jejich v jedno pojí

A šepot jeho – mísen v větrů sten,

Jímž vlnky jezera se nepokojí,

Co vzdech zaznívá stínů zemřelých,

Jež nad hroby se štěstí svého vznáší,

Je vání větrů v pustou noc unáší,

Pohrává v skalách mechem omšelých.

Tak dlouho hledíval ponořen v dumy –

V myšlénky – jež nezplodí zem ni nebe,

Jimž zatracenci snad jen porozumí,

Kdy duše jejich věčné peklo zebe:

Omdlela mysl – větřík sotva šumí,

Jak šepot mihne se a zaletí;

A v šustění tom, jako větru vlnou,

Tajemná slova na vždy štěstí klnou;

A jak se v duši hýbe prokletí,

Tak nevýslovnou známku strašná muka,

Jak první znamenán byl bratrovrah,

Mu neviditelná vtisknula ruka

Na čelo pečeť – v každý jeho tah;

Nechť srdce denně strašným bolem puká:

On musí žít! Vždyť pro to pouze ožil,

Být v řetěze tom z bídy neskončeném,

Jejž stále kuje lidstvo – jedním členem –

By bídu v potomstvu snad ještě množil!

Tak s demónem on marně zápasil,

Jenž opanoval každý jeho čin,

On klidil žeň – kterou by nezasil,

Zda za to moh’, že též byl země syn?

Boj marný! žádný jej v něm nespasil?

Zde žádný nemůž podat pomoci,

Kdy k žití nepoutá nás síla mravní:

Vše hnusno: láska, činové i slavní

V pohrdě zákon, cnost i spásy proroci.

Však ne! on dlouho mužně bojoval,

On v srdci nosil slavné předsevzetí,

On někdy v nadšení též horoval,

Jak v bitvu posvátnou na oři letí,

Sny čisté, nezištné on zachoval,

Pro národ v duchu kříž on celoval,

Ba člověčenstvo vykoupit chtěl celé:

To srdce jeho bylo ryzé, vřelé –

Však sny ty všechny znáhla pochoval.

Hasnuly jako hvězdy padající

A s každou hvězdou mřel v něm jeden sen

Tak krásný, jako milka zmírající:

Posledně mrtvou hvězdou ozářen –

Pak tma, sklamání trpké trhá lící –

Ach anděl strážný, ten byl na věčnosti,

Jediný jenž jej chránil od poklesku!

Mřel v poslední své spadlé hvězdy lesku

Nezhojným neduhem: mřel z nečinnosti.

Co odcizilo jej tak ranně světu,

Že v srdci jeho místo ohně led,

Že v jarobujném mládí svého květu,

Jak růže poraněná vad a bled?

Snad vášně zuřící v něm v divém zmetu?

Snad světa zhrzení, jejž příliš dobře zná,

A že mu vše přichází jen co sen,

Jenž stejně se opáčí den co den?

Či zrada v lásce na něm spáchaná?

Snad obé – tak že lhostejný mu svět, –

Že velebné to nebes klenutí,

Mu bylo pouze zdrojem hnusných běd

A hodno zničení a sesutí.

Jenž dříve každý sobě trhal květ

A v kruhu přátel hlučný život ved,

Byl nyní samoten co poustevník:

On žil jen pro to, že byl žití zvyk,

Ač zhrdal jím – přec zemřít nedoved?

Tak bouřné duše klid víc unaví,

Než namáhání v boji největší,

Kdy bouř jim metá blesky nad hlavy

A více se jim orkán zavděčí,

Hrozící, že je dechem udáví,

Než s touhou vzpjaté rámě děvčete:

Jak orlové v blankytu hrdě trůní,

Svět u nohou – kol mrak, bouř, blesky duní –

Však v prsou štěstí nikdy nekvete!

Jsou okamžiky v lidské mysli děsné,

Kdy člověk mní, že opustil jej svět,

Kdy duši lidské tělo úzké, těsné:

Pro ně jen bída – druhým pouze květ,

Kdy v ňádrech nyní bouře zuří běsné

A nyní opět ticho hrobové –

O ticho hrůzné v noci pusté, černé,

Ostatní lidé postavy příšerné,

Ďábelským chechtem hlasu zvukové.

Tu žití výsměch – smrt však výhoda,

Neb unavil již tělo žití vír,

Kdy bol jak dýka srdce probodá,

Tu žádá sobě duše klid a mír:

A teď-li tonoucímu nepodá

Přátelské srdce ruku pomocnou,

Tu umdlí v boji utýrané tělo:

Však anděl s nebe políbí je v čelo,

Odpoutá z prachu duši nemocnou.

Tak z Dubé Jan vždy klesal níž a níž

V zoufalství propast temnou bezednou,

Odkud jest nebe nekonečná výš

A hvězdy hasnou – až i ublednou

A peklu kráčí člověk blíž a blíž.

Tu často sebe sám se otázal:

– „K čemu as na světě jsem přece já?

Jaká mne moc sem postavila zlá,

Jaký mně úkol tvůrce vykázal?“

Tu v nitru jeho odpověděl hlas:

„Ty, jenž nazýváš člověkem se, viz:

Tys blesk, jenž nyní svítil – na vždy shas, –

Šťastnější pod tvůj krok lezoucí hmyz,

Neb nezná trýzeň vědomí, ni čas,

Jenž mstí se tomu, jenž jej utvořil,

Neb největším kdy domníváš se být,

Tu klesneš v prach – tvé tělo počne tlít –

A on jest ten, jenž tebe pokořil!“

„– Bol jako had se kolem srdce vina

Je tiskne: sotva cítíš jeho hryz –

Myslíš že zhynul – tu však muka jiná:

Nadarmo zabíjíš jej, voláš: zmiz!

Onť nesmrtelný, jako tvá je vina!

Tvé útroby po znovu z ticha svírá:

I vyrveš se, a nutíš rty své k smíchu –

Nadarmo! Ony šepcí o tvém hříchu –

A had svou oběť neunavně sžírá.“

„Ta muka přec jen v mysli tvé se rojí,

Vždyť nejsou nic: slabost jen člověka –

Zda bídný život lidský za to stojí,

By pro nic snášel muka pověká?

Potácet se tak v nekonečném boji

Tak marném – se slabostí vlastní – s ničím!

Že tělo tvé šlo cestou všeho těla,

Za to by duše věčně trpět měla?

Marný zde boj! je líp kdy obě rázem zničím!“

Jen o krok dál: žár děsný s očí plane –

Však rychle opět tak ustoupí zpět,

Jak v sochu zkamenělý takto stane,

Když strašně – jak by volal celý svět

Mu zahřmí v duši, šumí, vůkol vane:

„Tys bídník!“ Stanul; oči vznést netroufá,

Ni ohlédnout se vůkol, zpět či v před,

Krev, jakby vrátila se v srdce střed:

Již nemyslí ba nedýše ni zoufá.

„Znič tělo sketo! který nemáš síly,

Snášeti muka v krátký žití čas!“

Tak opět vůkol šumí; v té však chvíli

Demonův šepce v duši jeho hlas:

„Ten kdo se hrozí, smrti smích zazní-li,

Kdo pohlédnout se bojí v její líc:

Ten sketou jest, v něm nedlí mužný cit!“

Posledně spěchá v neznámý ten byt,

Kdy neucítí bol již nikdy víc. –

Ohlédnul se: a v luny polosvitu,

Kouzelný jako zjev zde ona stála,

Jako kdy anděl v lilii porozvitu

Vylévá duši aby vůni vála.

Jí tísnil líci bol, jak porozlitu,

Kdy nevinnou zřel cherub v kříži krev:

Taký Violy v tváři výraz dlel,

O výraz, jak by promluviti chtěl:

„Jest ještě jiný, vyšších světů zjev!“

On utrpením, žalu písmem psán,

Že kamení by slzy ronilo,

Že nejkrutší kdo z lidí byl kdy zván,

By klesnul v prach a mnil, že sklonilo

Se k němu božství – prosil, by mu přán

Byl kalich nejkrutšího utrpení,

Kdy tento anděl snáší taký bol,

Přál vpleten býti do ohnivých kol –

By jí tím bylo jenom ulevení.

„Nuž přísahej! že svého srdce tluk

Neskončíš nikdy, nikdy zločinně,

Byť tobě podán kalich plný muk –

Jej zasvětíš jen vlasti, otčině,

A k obraně-li zazní války hluk,

Že žití v oběť jí tu přineseš:

Však pokud Bůh ti žíti povelí –

Nech tobě slast, či muka udělí –

Je do konce až mužně poneseš!“

Před ním zde ve své velebnosti stála,

Jak čisté lásky k vlasti čarná kněžka –

Té vlasti – jež jak věkověčná skála –

Jak v blankyt vážně zvedá témě Sněžka,

Tak nad hvězdami v slávě spočívala,

Tak nevýslovně vábnou nyní byla,

Tak milostnou – ač vážně hledící,

Jak s rozkazem – ač okem prosící,

Jakoby z ní se svatá záře lila:

Že Jan, jak v chrámě před světicí klesna

Opojen kouzlem, vyřknul přísahu:

A jako v tvář kdy kvítko zlíbá Vesna,

Je zovouc v žití v slastném přítahu,

A rychle spěchá dál v údolí lesná,

Jak božské lásky všebudící dech:

Violu tak, než oči vzhůru vznes

Zhalila tma – či temnem ukryl les –

Jen hájem vanul z hloubí srdce vzdech.

Tak před rytíře zrakem obraz mládí

Se šířil, rozvíjel – až v dáli mizel –

Jak v poušti žhavé chodce pramen zradí:

Život bezstarostný – přec samá svízel,

Pln rozkoší, jež vášeň neochladí,

Pln slastí, které žití neosladí,

Požity zanechají přesycení,

Žití – jež konečně ni žitím není,

Neb k požívání nechuť nenavnadí.

I přejel rytíř rukou chladné čelo

A usmál se nad mládí svůdným bludem

An tušil tajemství jež žití mělo,

Neb nikdo neřek nám co jednou budem:

Jak nad propastí by se žití chvělo

Pokrytou kvítím slastí v bezstarosti,

Kde kolem nás neviditelné bytí,

Jak bleskem někdy mysli tmu osvítí,

V tušení nevýslovném krásy, síly ctnosti.

Však Žižkův věk, to věk byl síly boje,

On chorob neznal, jimiž náš věk trpí!

Bouř ta, jak ze samého blesku zdroje –

Jak s trávou kvítí podtínají srpy –

Konala bez ohledu dílo svoje:

Kdo nešel s ní, ten odmrštěn byl stranou

A na vždy vymazán pak z knihy žití,

Buď bojovat neb zapomenut býti,

Buď shnít – neb zemřít tam kde blesky planou.

A zdravé jádro v Janu zvítězilo:

Setřásl slabost nečinnosti s plecí

A srdce opět jarobujně bilo

V boji pro nejsvětější lidstva věci,

Pomáhal konat věčně slavné dílo

Po boku Žižky, Prokopa – a nyní

Před bojem posledním pohlížel zpět

Na zašlou mladost – přemožený svět –

A přítele – jenž dražší mu než jiní.

Byla to čarná noc, o jaké ve snu jen

Se někdy za mladosti sladce snívá;

Ten sladký, dávno uplynulý sen

Po letech ještě duší jemně chvívá,

Jak žádný nezachvěje nikdy den:

Tam ony hvězdy jasné s výše zří

Tak vábně, jak by tobě kynuly,

Jakoby po vždy výš se vinuly,

Jak tajemná kdy hudba s výše zní.

A svit jich všady; k točně jen severné

Ten mírný lesk jich v dáli umírá;

Od východu se blíží stíny černé:

To nebem vážně noc se ubírá

Vhalena v roucho tajemně příšerné,

Jak budoucí neznámé naše žití,

Tak vábná, hrůzná v čarovné své kráse

Ohromným chrámu klenutím že zdá se,

Kde zlé a dobré v věčném boji svítí.

Vzduch háje dýchal květin libou vůní

Tou tajůplnou, sladkou řečí jich:

Toť ohlas vesmíra tajemných tůní,

Jest lásky zvěst, již budí onen v nich,

Jenž v nekonečné kráse v hvězdách trůní.

A jak se víc a více kolem tmělo,

Tak velebněji zářil hvězdný svit:

Jakoby kynul vzhůru v světla byt

A vše se blahem, láskou, slastí chvělo.

Zdaleka temnou nocí šumot chvěl,

Jenž vodopádem řeky vyvozen,

Co tajůplná hudba temnem zněl;

Tak budoucnosti nám se jeví sen,

Jakoby neznámý nám demon pěl:

Tu vzdaloval se, nešen větru váním

A slabě, jako píseň zazníval,

Tu dutý zvuk zas vzduchem zachvíval,

Neb žalostným se zdál být nyní lkáním.

V temeni hory, odkud vážně zírá

Mohutná jedle v dáli k sestrám svým,

Ve hrůzoslavném tichu, ouž kde svírá

Poutníka ňádra vzduchem příšerným

Postavy velikánů, temnost čírá,

Tam odkud rozhled šírý v výš i dál,

Dlel rytíř Jan, kolébán v luzné snění

Lehounkým vánkem, v duše jako chvění,

Jenž laškuje, po tváři jeho hrál.

Po boku soudruh jeho spočíval,

Jich duší stejné city hýbaly,

Je obě všemíru dech ovíval

A ony v nekonečnu splývaly,

Jak splývá akkord s echem v lůně skal.

Mlčením vesmír krásu velebí –

Na tváři cítil dech tak tichý, sladký,

Jak z děcka úst, kdy dřímá v klíně matky

A ve snu s anděly hrá na nebi.

Lehounce dýchal přítel, líbán spánkem

Na prsou jeho, slastí spjatých úže:

Ta milá tvář ubledla chladným vánkem,

Jakoby zkvétala to bílá růže

Blednouc a rdíc se luniným červánkem –

A v duši jeho, dojmem sladkým spité

Dozníval slov z úst růžných tichý zpěv,

Jak s nebes by se skláněl jasný zjev

V náručí jeho v noci polosvité.

S hlavy mu klesla těžká přilba v zem,

Kol čela kadeře se vinuly,

Že tvář se zdála krásným obrazem,

Kde vnady všechny v jedno splynuly;

V půl luny svit v půl stín ji vroubil v lem:

Velebně vábná souladem tím tvář,

Jak vtělen by to dřímal božský sen –

Duch nejsmělejší muž vykouzlit jen

Ideal krásy: z ní plynula zář.

A v prsou Janových se budil cit

Tak sladký, rozkošný, že sobě přál,

By věčně takto sladce mohl snít,

By věčně v náručí mu spočíval

Milený přítel – tvář jak s nebe svit:

A čím se více v tahy jeho hroužil,

Tím stávaly se jemu milejší:

Sny mimovolně s tou se konejší,

K níž s celou duší za mladosti toužil.

Viola živa. Zde po dlouhé době

Na jeho prsou dlela nevinnost,

Na prsou, žijících jen vášní zlobě,

Jež neznaly již téměř ani ctnost.

Pozvednout zraků netroufal on sobě

V hloub duše raněn, mysle že to sen,

Či přelud, který záhy opět zmizí:

Člověk to přec, jenž jemu téměř cizí –

Hra přírody – a přec tak podoben!

Nevinné dívky sen jest zjevení,

O kterém nikdo z lidí nemá pojmu,

Kdo není dívkou sám; jen zpomění

Z dob nevinného mládí sladkých dojmů

Se v slabý toho obraz promění

Co žije v duši děvy, anděla:

V ní něco božského, kde duch se sklání

V obdivu, nebo úcty rozhárání,

Jak velebná kdy hudba dozněla.

„O nevzdaluj se!“ Viola dí v snění

A bez ladu zas dále šepotala:

„Tam záhuba – osud se v štěstí změní,

Jež nikdy na světě jsem nepoznala –

Přec – láska tvá!“ tu vine v rozechvění

Bělostné rámě kol miláčka šíje,

Jenž unešen v vnad kouzlách nevýslovných

Z těch úst, jak růže vábných, přečarovných,

Nadšení jako k smrti božské pije.

Viola v leknutí se vzchopila,

Kdy v objetí se sešli jejich rtové

A krásné zraků řasy sklopila

Tak cudné – hlavinky jak violkové,

Kdy lístky kalíšku bouř stopila

A ony porosené k nebi zří –:

Tak ona hleděla, ač v lásky blahu

Přec s výčitkou – ač milou cítíc snahu,

Kdy duše její při touženém dlí.

Pohlédli na se: v očích slzí svit

A v duši také slasti překypění

Kde lze jen cítit, nelze promluvit,

Kde slova v hloubi duše v zpěv se mění:

Jich duše v jedno spojil stejný cit,

Ta v nejčistším se květu nyní pění

Kde kapka více by ji usmrtila!

Jak na peruti dechu nyní žila

A slavila své věčné zasnoubení:

A svědkem příroda jim byla celá:

Ta klenba převelebná, azurová,

Ty háje, řeka, jež se v dáli bělá,

Opona na východě, purpurová,

Vyšlého slunka tvář, tak majestátní, skvělá –

Nevyřkli přísahu: však očí zář

Ty stejně vroucí mladých srdcí tluky

A obejmutí v něžném stisku ruky,

Ta blažená a jasná jejich tvář.

Mluvily nad přísahy všeho světa!

Jasněji, nežli kypící proud slov,

Jež po vyřčení zapomíná sketa –

Neb s ohlasem i najdou v srdci rov,

Co kapka, kterou orkán v moře metá –

Ne přísahy tak, pravou láskou spiatých:

To slovo, jímž tak mrzce hřeší svět,

Je hanbou lásky, svadlýť pouze květ,

Nehoden jmena oněch citů svatých.

Rosnými démanty skropené klasy

Se třpytily jak zlatolesklé moře,

Perlemi jako okrášlené vlasy,

V nichž vlnky větřík laškující tvoře,

Přivíval nesčíslné jarní hlasy:

Vše milencům se zdálo jasné svěží,

Vše šťastné jevilo se dvěma šťastným,

Jak holoubkům, pějícím hlasem slastným,

Jež nad nimi se v temné jedli sněží.

A rukou v ruce dolů s vrchu jdou,

Snoubení na vždy duší stejným ladem:

Život se zdál jim nyní milou hrou,

Kde v budoucnost doufání všechno kladem.

Však dole, nevysokou pod horou

Jich duše ovanuty bolu chladem,

Kdy zřely bojovnou tu přípravu,

Na krvavou Táborů výpravu,

Ta ústa děl, zejících jako hladem. –

Kolkolem vřavu, v stanech divé reje

A hukot, výskot – až je pojmul vír,

Jenž nejmužnějším srdcem divně chvěje:

I vyrušen z jich duší klidný mír,

Budoucnost tajemná před nimi zeje –

Pohlédli na se ještě s úsměvem,

Stiskli si ruce – Viola pak řkoucí:

„Buď s Bohem!“ vzhlédla k němu s láskou vroucí

A zašla s ladným jitra objevem.

Však jiným zjevem sváben Janův duch:

Aj vyšel Prokop hejtmany obklíčen,

Voláním „slávy“ sterým třás se vzduch –;

A jak byl vznešen v onen den a slíčen:

Věhlasné mysli z očí zářil ruch,

Postava vznešená a spanilá,

Marsovo čelo, orlí pod ním zrak,

V lahodě přitlumoval přísný mrak

A jizva, kde jej střela zranila.

Shléd Jana, ruku dal mu na pozdrav

A s pohledem srdečným jemu pravil:

„Nuž se mnou bratře dnešek pooslav!“

– Prokope! již jsi z rány poozdravil?

Kde milený náš přítel Jaroslav?

Tak rozveselen Jan mu odtušil;

Však Prokop na svá ústa prst jen vlože

Jej mlčky uved v stan na polní lože

A sedna též, tvář znovu zasmušil.

„Jsme první zorou svobody rozžaté,

Nech zhyneme! však razili jsme dráhu!

Dokončí jiní dílo započaté:

Až teplý déšť osení podá vláhu

Překlene duha dílo míru svaté!

Však lid: jak bystřiny jsou dravé vlny

Bezúzdně trhá hráze všecké kázně

A úzdy uchopit se musí rázně,

Kdo kalich svobody chce zříti plný.“

„Lid lehce vzplane v zář, jež záhy shasne,

A zvítězím-li dnes – jak v Boha doufám –

Pak sám započnu dílo světospasné,

Vlast osvobodit potom sám si troufám,

Svobody slovo světem zazní hlasné,

Až v ruce vlády pojmu otěže:

Vítězným vojskem krále pokořím,

Pak potáhnu na světovládný Řím

A k míru donutím i papeže!“

„Však k pochodu příteli nastal čas,

Postav se předvoji našemu v čelo,

Za hodinu ať slyším bubnu hlas,

Kaž, by se k pochodu vše rychle mělo,

Před nepřítelem uzříme se zas,

Přeji si tebe míti po boku!“

„Až k smrti bratře!“ Jan doložil tiše,

Na stole Žižkova tam stála číše

Plněna mnohdy v šumném potoku,

Révové šťávy karmínovým mokem,

Kdy vůdce hejtmany své častoval,

Před bitvy slavným dnem, kde krev je tokem!

Dle zvyku pohár šumě koloval,

Od muže k muži nesen s jasným okem

V přeslavném vojevůdců českých kruhu;

Každý se napil na zdar výpravy,

Pomněno přitom také oslavy

Pro pravdu boží padlých v boji druhů.

Tu číši zdvíhna v pokraj naplněnou

Podal ji Prokop bratru Roháči:

„Kéž vítězství s tou krve Krista pěnou,

Nám bůh v den dnešní dáti uráčí!“

Napiv se Roháč s myslí povznešenou

Příteli kalich podal na vzájem:

„Kalichu, bratrství a vlasti sláva!

Nechť na věky Čechie slavná, zdráva,

Kéž svobodu dnes její vyhrajem!“

I padli sobě vroucně v objetí

A dlouho, dlouho na prsou si dleli;

Promluvil Prokop tiše po třetí:

„Pamatuj na mou Anéžku příteli!“

– Chci být jí bratrem – Roháč odvětí

A skloniv hlavu, příteli tak šepce:

„– Violu chraň, kdyby se státi mělo –“

„To slavně přísahám!“ v odpověď znělo.

Jan vsedl na kůň, jenž s ním pádil křepce.

Kol vůdcovy rozdával rozkazy,

Prohlíží pilně všechny přípravy,

Zde chválí, haní, činí potazy –

Pak káže znamení dát výpravy:

A pluk za plukem v řadách vyrazí,

Kotlů a trub válečných zazní vřesk –

A kalich vzduchem nesen, volně vlál

A celou krajinu i šírou dál,

Naplnil ocelitých zbraní lesk.

Pak vroucně objal druha svého – děvu –

A dlouho štěstí z jejich očí ssál.

Jakby od andělského toho zjevu,

Se nemoh odloučit: jak vrytý stál,

Pak vroucí svojí lásce na úlevu

Jí slíbal rty, jak by zde zemřít měl:

Až Viola tím žárem jata citu

Zalkala slzíc v předtuchy jak svitu –

Ubohá dívka! hlas jí oněměl.

Poslední: „s Bohem!“ zazvoní podkova –

A brzy zmizel v peřestém kol davu;

Uháněl prudce, nemluvě ni slova,

Jen na krk koně schýlil na čas hlavu –

Pak pozvednul ji hrdě vzhůru znova:

A již byl opět vůdcem smělým, chladným.

Řetězy vozy spjaty ze železa,

Jak živou tvrz do boje každý veza:

Tisíce rachotí jich jitrem ladným.

Mezitím Prokop svolal radu svoji

A děl jim, přioděn v bojovném hávu:

„Bratří! Bůh sám rozhodne v dnešním boji,

Zda Táborita jesti ve svém právu!

Vy, pod kterýchž rozkazem pluky stojí

Okřtěny krví, železem: těm rcete,

By Žižkovou se bili slávou starou!

A vy, jež v boj vedete mládež jarou:

Že jedním dnem jim stejná sláva vzkvete!“

„Nuž v pochod bratří!“ – již se bouř ta valí;

Jak chmura, krupobitím obtěžkaná,

Krajinu celou šerem smutným halí:

Tak hradba temná z vozů těžkých tkaná;

Jak had báječný nabubřuje svaly,

V obrovských kruzích k oběti se plíže:

Tu ukryt v trávě – zmizí na čas oku –

Tu k strašnému napíná tělo skoku –

Znenáhla připlazí se blíž a blíže.

A šupinaté tělo v záři sluní,

Jež kovu leskem sálá barvy steré:

Jak bojovníků helmy na výsluní

Metaly k nebi blesky tisíceré.

Tu v prašný mrak vhaleny vozy duní,

Tu tělo voj objeví opět šeré:

Kdy valy prachu větrem odhaleny,

Zřít pochvy, blyštící se lesklé třmeny –

A opět zahalen, voj dál se bere.

Nepohnut nepřítel je očekává,

Již jako těžký mrak jej zřeli v dáli:

Jak hejno kobylek kdy hostí tráva,

Tak zraku orlímu se s výše zdáli,

Jak sotva znalý bod on si pohrává

V azurném vzduchu – dál a dále krouží –

Až zplašen hlukem, vzešlým ze roviny

Zaniká rychle, jako mráček plynný,

A s křikem divým v modro zpět se hrouží,

Jak by se dravec i vyhýbal tomu kraji,

Kde v krvavém se mělo začít díle;

Vždyť živé již pro něho lupy zrají!

Již rozdán kalich: malá ještě chvíle

Co kněží pomodlí se, požehnají –

A k osudnému boji dáno heslo,

Kde dítě nedí: „Otče! otec: synu!“

Nadarmo volá bratr: „bratře hynu!“

Jen k vraždě bratrské se rámě vzneslo.

V bouř děsnou mračna proti mračnům ženou

Vždy v rychlejším, co vichr záchvatu,

Tak český voj, jak neprolomnou stěnou,

Vždy v rychlejším se žene úchvatu;

Nad nimi prapory se hrdě klenou

A šumí, mrak jak hřímá bouřeplný,

Jak orlů volných šumí mocná křídla,

Neb orkán, bičující mořská zřídla,

Kdy k nebi kupí hory z vln na vlny.

Zem zaduněla koňů pod kopytem,

Šuměly lesy, zasténaly nivy,

Kdy v lesklém, těžkém hávu ocelitém

Kráčely hrdě ony světa divy,

Vstříc nepříteli, ranním za úsvitem,

Válečných vozů hluk, rachotem hromů

Se pojil s chorálem Žižkovy písně,

Jež k nebi nesla se z největší tísně

Stověkých, jako v bouři šumot stromů.

Co děsná bouř vždy rychleji se blíží,

Naproti sobě táhnou voje bratří.

Již blesky děl se v temném dýmu kříží;

S nadšením vůdcové na bitvu patří;

Lesknou se meče, prapory se níží,

Ve sirou zem klesají rekův těla –

A chaos vůkol, jak kdy svět se boří:

Tu dým se zvedá, dusná mračna tvoří

A děla, jako hřmění zemí chvěla.

Opodál bojiště se potok vinul,

Velebných lip zde stálo skupení;

Večerní slunce pablesk právě hynul,

V jich osvěženém májem lupení

Tak stinném, jak by zelení svou kynul,

V poklidný, vážný, temný háje stín.

Sem slabě dul jen hluk té bouře divé,

Zde ticho bylo posvátné a snivé,

Jak za hrobem byl vážný jeho klín.

Poslední v máji den již umíral –

Jak dojemný by býval večer ten!

Však dnes se jeho krásou ubíral,

Nesčetných obětí žalostný sten;

Jak mnohá ňádra bol již nesvíral

Bujarých ještě z rána lidských těl!

Bělostné větve smutných bříz se sklání

V šelestu tichém suslícího vání –

Větérek šumí – hasne – zaletěl.

Viola pod smuteční břízou dlela,

Jan klečel při ní, jako bez žití,

Příšerně bledý: dvě jak mrtvá těla;

Tu radost náhle v zraku zasvítí,

Kdy ona mroucí oči otevřela –

„Violo!“ Všechen žal v tom obsažen,

Kdy z bolem spjatých úst se vinulo,

Jakoby s jeho duší splynulo,

Kdy pohledem byl od té oblažen,

Již jedině tak vroucně miloval.

A blahý úsměv ozářil jí líci,

Jakoby duch myšlenku sděloval,

Již nemoh miláčku víc slovy říci, –

Opustit chrám posvátný litoval,

Však níž a níže skláněla se hlava –

„Pozvedni mne, bych ještě kolem zřela,“

Tak hlasem hasnoucím ubohá děla –

„Jak krásnýť svět – když člověk dokonává!“

„O jak by nyní žití sladké bylo!

Však netruchli! trpkéť jen rozloučení,

Kdy opouštíme vše, co nám zde milo –

Však pomni, v jaké slasti bol se změní,

Kdy věčné žití milé duše slilo!“

Však drahé žití ubíhalo v zem:

Kdy nesčíslné vzplály v nebi světy –

Zde jeden hasnul – lilie to květy –

Však on se rovnal cenou světům všem.

„Pamatuj na svou přísahu, o Jene!

Nuž dobrou noc! i vlasti dávám tobě –

Kdy jiná, lidí všech, se nad mnou klene

O v kráse věčné – božské ve podobě –

Hle! jaký přízrak kolem mne se žene:

Já vidím v příští! vidím Jene tebe

Ozářena, kde vyvolenci stojí –

Koruna světla plá na hlavě tvojí,

Již nosil On! – Hle otvírá se nebe!“

Stisk ruky ještě – již jí nebylo –

Jak by jen víčka lehký stížíl spánek,

Chladnoucí jenom tělo jevilo,

V němž více nedlel dechu slabý vánek,

Že ono pro svět tento nežilo –

A Jan, co konal Jan neblahý as?

On krásnou hlavu, jak by živa byla

A jakoby jen sladce nyní snila,

Uložil na mech – klečel drahný čas –

„– Viola mrtva! více nežije

Jež byla duše mojí touha, díl.

Jak prázdno v srdci! v něm se uvije

Koruna bolů, an mu schází cíl –

Ten žel jen země jednou ukryje,

Až s tou mne spojí, která v ní spočívá –

Violu v šíré nenaleznu zemi,

Již nikdy poklady zde mezi všemi:

Viola na mne víc se nepodívá!“

„– Violo dobrou noc! ty nyní dlíš

Ve slávě oné, jíž se koří svět –

Ty nyní bez slabosti na mne zříš –

Však já se nemohu již vrátit zpět,

Neb mně jest na věky zavřena říš

Jíž nevinnost tvá zbudovala sobě,

Co na nebesích věčné lásky chrám:

Neb já jsem proklet věčně žíti sám,

A pro mne pokoj, klid – jen v temném hrobě!“

Tak dlouho stál, s upřeným k zemi hledem

Bez citu – jako socha z mramoru.

Na čele Violy, tom krásném bledém,

Čet výrok posledního hovoru

A srdce jeho, nyní mrazným ledem,

A nyní divým ohněm vřelo zas:

Však v tváři sotva záře toho svítá,

Co jeho nitro žalem divým zmítá –

Kol hlavy divě poletuje vlas.

Tak dlouho stál, co socha mramorová,

Jak pomník ach! svobody české skonu –

Tu vřava blížila se opět nová,

V zmateném křiku divém boje shonu:

To průvod mrtva těla Prokopova,

Jen z dáli, jako smutné bití zvonu,

Jak nářek matky, bitvy poplach zní:

Ach svobody to výkřik poslední,

Zoufalý! hrdý však a beze sklonu.

Přinesli tělo slavného vojvody:

Kol Jana skupen zástup Táboritů,

V jichž řadách smrt slavila děsné hody;

I probouzí se Roháč z bolných citů –

Pohlédnul kol – a káže přinést vody –

Ba sám jí nabírá též z pramene,

A svléká krunýř s něho ocelitý,

Prolitou krví s tělem takřka slitý,

Dotkne se přítelova ramene,

Jež hrůzou bylo nepřátelům dosud,

Však neškvrněné krví, povždy čisté –

Bezvládné nyní učinil je osud –

Osud – či Bůh? Kdo pravdy poví jisté?

Umývá spánky, tváře svěží posud –

Vše darmo! jej víc neprobudí svět!

Jak jasný na nebi plál meteor,

Tak zářil Prokop, lži a peklu zdor –

Tu blesk jej zdrtil, srazil k zemi zpět.

Pokleknul Jan: tu ruku celoval

Jež pokynutím národ vodívala;

A jeden po druhém přistupoval,

A na rtech chvíli každých spočívala;

Mrtvému vůdci každý věnoval

Poslední úctu – beze slzí však:

Ta bolest, která nitro jejich drala

Co ostrý hrot, na tváři mrtvá spala:

Jen děsný na čele rozložen mrak.

Těch mužů, zocelených ohněm, bojem

I všemi válečnými nehodami,

Pokrytých prachem, krve teplé znojem,

Ba křtěných krví – místo nad vodami –

I krví skájených posvátným zdrojem. –

Rozestřen prapor svatý nad ostatky –

Viola mrtvá také vedle leží,

Jak mužného dle činu anděl svěží:

Svobody mrtvola dle její matky.

„Modleme se za zemřelé

Bojovníky Boží,

V touze k tobě padli vřelé,

Slávu tvou kéž množí.

Sláva tvá je naše spása,

kéž jí celá země hlásá.

Modlíme se beze lkání,

Neb je zas uzříme,

V tebe naději kdo sklání,

V lůně tvém jen dříme.

Sbor: Sláva tvá atd.

Není skonu, smrti žádné,

Modlí se lid vděčný,

Věčná láska lidstvem vládne:

Smrt je život věčný!

Sbor: Sláva atd.

Z hloubi duše hospodine,

Modlíme se k tobě,

Na zemi tvůj duch spočine

Jednou v slavné době!

Sbor: Sláva atd.

V posvátném zde tvojím chrámě,

K tobě letí hlasy:

Posilniž svých dítek rámě

Na budoucí časy!“

Sbor: Sláva atd.

A ještě píseň slavná vzduchem chvěla,

An křik a řev se od bojiště blížil,

A země jako hromem zaduněla,

Kdy boží blesk se s výše nebe snížil –

„A do zbraně!“ tu mocná slova zněla

Z Roháče prsou, jako z duta kovu:

Aj mnohé rámě chápe se tu meče

Sesláblé bojem, z něhož krev již teče,

V poslední boj se k jeho strojí slovu.

A temný mrak se od bojiště zdvihá:

Ten jako bouř se k rekům přibližuje;

Již smrt se jistá nade všemi míhá

A její dech ač každý pociťuje,

Přec zbytek reků stojí jako skála:

Tak zasmušile, hrdě, beze bázně:

„Kalichu sláva!“ zvolají tu rázně,

Nadšení svaté z jejich očí sálá.

Tu z šera večera se stíny rojí,

Komoňů slyšet dusot, břinkot zbraně,

Ryk hlasů surových se v jedno pojí!

„Zde kacíři jsou! bez milosti na ně!“

Však „stůjte!“ zahřmí hlas a všichni stojí.

Tu odloudí se jezdec, blíže kluše,

Před řady Táboritů směle stoupí

A dí: „Kdo vzdá se, život svůj vykoupí:

Jinak neujde ani živá duše!“

„Umřeme společně!“ tak opakují davy:

Odcválal posel; malý pouze mžik:

Z děl smrtonosných blesk vyšlehnul žhavý

A kouřem zahalen byl jejich šik,

A mnohé poklesali k zemi hlavy;

Ostatní stojí jako skály hrdé:

Odpověď odeslaly řídko střely –

Však mnozí nepřátelé ještě mřeli,

Než dobyli té bašty chrabré, tvrdé.

A jako ze žhavého jícnu pekla,

Zahřměla opět střelba v zbytek reků:

Poslední šlechetná již krev zde tekla,

By rozvlnila dnešní rudou řeku,

A jako by se bystřina s hor smekla –

Neb jako na jistou se kořist sup,

S blankytu – kde se zdál jen bodem, vrhá:

Dopadna bleskem, ostrým zobem trhá

Bezdušný na polo již nyní lup:

Tak nepřítel zatopil Tábority:

Slyšet jen padající duté rány

A sikot střel na krunýř ocelitý;

Poslední zbytky byly porubány;

Již v malý hlouček zástup jejich slitý:

Jak nebetyčných v háji zástup sosen,

Sekeře vraždivé se vzpírá z tuha,

Tak poslední druh podporuje druha;

Prokopův hrob byl krví bratří zrosen.

Však jeden, jak by neznal unavení

Jak titan porážel své nepřátely

A jeho meč rozdával pozdravení,

Že sotva k němu přiblížit se směli:

Tak dub se neviklá v svém postavení

Byť bouře rvala s jeho hlavy list,

Byť blesk rozoral tvrdou na něm kůru;

Vždy hrdě ční do oblak šedých vzhůru,

Jen malomocný slyšet vichru svist:

Tak Roháč prodlužoval krutou seč –

Až od zadu napaden také zrádně,

Obklíčen ze všad, přeražen mu meč

A v hlavu mlatem udeřen jsa pádně

Bez smyslů klesnul – ne však dříve, leč –

Poslední z bratří kolem pobitých;

Pad na mrtvoly protivníků zklaných

Kles na mrtvoly bratří milovaných,

Prokopa, Violy, v zem ukrytých.

A když se opět probral z těžké mdloby,

Zoufalstvím, studem, hněvem zahořel:

Jen úsměch zastřel tvář na místě zloby,

Kdy okovy spoutané ruce zřel:

Ty necítil! Kdy spatřil však ty hroby,

Kde nejdražší co v světě jemu bylo,

Pochoval na vždy v chvíli jediné:

Tu bol obklíčil srdce hrdinné

Jak by se v smrti spánek pohroužilo.

A v bolné ponořen jsa zadumání

Necítil krutou bolest vlastních ran:

Minulých dnů se obraz v duši sklání

A štěstí, kynoucí dřív ze všech stran

Co shaslý přelud v temnou noc uhání;

I sklonil hlavu, v sen se ponořil

Violu opět vidí šťastnou, svěží,

An každý jeho dech tak něžně střeží

Ten slastný vid, jejž sobě utvořil:

A vlna za vlnou se k srdci hnala,

To uplynulé s žitím jejím blaho,

Jak nával moře výše vystoupala,

Když cítil ztrátu všeho co mu draho:

Na chvíli doufal v blahost – která lhala –

Až k očím ona vlna vystoupila,

A křečovitě bolest prsa svírá

Tak trpká, až mu bolem srdce zmírá –

A slza hořká oči zatopila – –

I zalkal po prvé v svém žití celém,

Svůj obličej třesoucí přikryl rukou –

I zařinčí řetězy pod ocelem –

A zvuk jich plní duši novou mukou.

I klesnul v dlaně spjaté horkým čelem –

Minulý život zdál se krásným snem,

V nějž demon prokletý jej vyloudil:

Zrak jeho na mohylu zabloudil,

Kde volnost, lásku pohřbil – jedním dnem!

Jen jediný se vyrval z prsou ston,

Jediné „s Bohem!“ štěstí na vždy dané

Jak dozvuk poslední vydává zvon,

Kdy hlasem v hrob provází štěstí rané –

Jakoby srdce prohnal meče sklon –

Pak ztichnul všechen v prsou jeho vzdech.

I ohlédnul se zrakem ztuhlým v kruhu:

Jen mrtvoly zřel kolem padlých druhů –

Zející rány – zkrvavený mech.

A s výše stříbrné se světlo lilo,

Jež bledý, chladný měsíc kolem šířil;

Jak jindy všechno v klid se zahalilo

A spánek mrtvé se živými smířil;

Zde po prvé se štěstí uchýlilo

Od bojovníků božích – u Lipan;

Svobody strom zde schýlil svoje témě,

Ztopeno v proudech krve volné plémě;

Zde našlo poslední svůj tichý stan.

Tichůnko; v západ luna již se kloní,

Jen jiskra svítí větvemi – pak bledá

Jen záře – již jen slabý pablesk po ní;

A hvězda za hvězdou se v zenit zvedá –

Zachází jiné – slzy nebe roní.

Tu jasný hlásek ve výši zazvoní,

Skřivánek v bledém modru zahlaholí:

I oživí se šíré pláně polí

A živé jiskérky se jitrem honí.

Zbrunátněl východ – rozbřesklo se vdáli,

Vybledla hvězdnatá nebeská báň,

A větérkové svěží v listí hráli;

Lipanská vystoupala z šera pláň –

Znenáhla – jakoby se stíny bály

Odkrýti divadlo krvavé, smutné:

Z vozové hradby posud dým se valil,

A východ slunce rudou září kalil,

Jak výpar z krve vraždy přeukrutné.

I rozhlédnul se Roháč zrakem kalným,

Zřel na hrob slávy volných Táboritů,

I zalkal z hloubi duše hlasem žalným

Přemožen návalem bolestných citů:

„Svobodo! pláň ta oltářem jest valným,

Kde tisíce obětí tobě hoří!

Zda novou dobu východ slunce věstí?

Či na vždy pochováno Čechů štěstí?

Či oltář zbudován, jejž nic víc nerozboří?“ –

Proč v Praze rozhoupány zvučné zvony?

Proč pláč a nářek rozléhá se všady?

To nejsou více slavné zvuky ony,

Jež jednou zněly v šíré české sady:

Toť zvuky bolné, jako vlasti stony

Plačící nad synem; a jejich zvuky

Hlásaly v bolném srdcí rozechvění:

„Tvůj Sion klesnul, již ho více není,

Potupa nyní pro tebe – či muky!“

„Raději muka, smrt i podstoupím,

Než bych se tyranu zrádnému kořil,

Raději smrt, než žití vykoupím

Hanebným činem, jenž by duši mořil,

Dřív oči vlastní rukou vyloupím,

Než bych měl patřit v bídnou tváři jeho!“

Tak v zápalu posvátném Roháč děl.

Sigmund se před ním hrůzou, hněvem chvěl:

„Nuž zkuste muka! ať se vyzná z všeho!“

Jan strašně zmučen; a než záře zlatá

Letního slunka za hory se skloní

V zejtřejší den: i jemu na vždy vzata –

On země syn – již mrtev bude pro ni,

A duše, nyní těsným poutem spjatá,

Dosáhne cíle dávno touženého!

Či obejme jej věčná noc svým klidem?

Ach, taký klid kýženým jesti videm

Mnohého srdce světem souženého.

Uvržen v žalář; v hloubi svého snění

Necítí téměř muk: jen duchem žije.

A hudby jemné, kouzelné jak znění,

Buď slast neb žal ve hloubi duše lije:

Tak jeho sen se v nový obraz mění

A jeho duch se vznáší v onom chvění,

Jež rozhraním jest mezi smrtí, žitím:

On opět pohrává mladosti kvítím,

Kochá se v slastech, kterých více není!

Jdou věsti, mnohý umírající že

Celý svůj život viděl v chvíli jedné,

Kdy duch opouští vše, co v svět jej víže,

Kdy kráčí k oné propasti bezedné,

Jež věčností se zove, blíž a blíže:

Tu všechen bol a slasti, které kdy snášel,

Vše ona místa dávných upomínek

Se v jeden ladný, vonný pojí vínek:

Tak Janův duch se v zašlých říších vznášel.

Svoboden, více netrpěl v žaláři;

Vše zmizelo; duch roztoužený v dáli

Se vznášel výší, v tajemné jak záři;

V magickém světle předměty vše hrály,

Ne hvězd, či luny jas jak šeří v tváři;

Jak s výše odněkud by přicházelo,

Že krásnějším se vše v tom světle zdálo;

To světlo jak by v duši jeho plálo,

Velebnou hudbou city provázelo.

A v záři té v krajinu rodnou zíral,

Zřel místa, v mládí jemu posvátná,

Kde první kvítka blaha svého sbíral –

Ach poslední též – bolem památná;

Neb mnohé žalu slze v skrytu stíral:

Zde každý strom, každinké stavení,

Tam onen hřbitov, vížka, šírá pláň,

Rozkošný dol a nad řekou ta stráň –

Zašlého blaha jemu znamení.

A sen se opět změnil: uhasíná

Zašlého slunka zlatá zář: již pruh

Jen bledý na den upomíná,

Opojnou vůní Vesny dýše vzduch:

Tu anděl noci křídla rozepíná,

By ukryl zem; tam v výši vystupují

Z azuru nekonečna hvězdné říše:

Noc rozstřela své krásy sladce, tiše –

Jak upomínky duši obletují –

Jsou přetajemné v snění hlubiny,

Kdy duše volně vesmír prolétá,

A čarné vykouzlí si krajiny,

Kam tajnou, nevidomou silou zalétá:

Tu vidí háje, řeky, výšiny

Neznámým zastíněné stromovím:

Tam slunko jasněji než u nás svítí,

Tam jinak vše, než na zemi se cítí,

Halíc se světlem růžným, nachovým.

Jakýsi nikdy necítěný klid,

Jakési ukojení, vane duší:

Jak blahý to, jak přesladký jest cit!

Ach ona také slasti bolně tuší,

Jež nelze pojmout – nelze vyslovit!

A jest to vskutku pouhý jenom sen?

Snad kráčí duše ve snu všehomírem

Od hvězdy k hvězdě v světě šírošírém

A zří, co neuvidí v žití den?

Či dříve jednou duše naše žila

V onom tak luzném, čaroskvoucím kraji,

Kdy čistších někde slastí ještě pila,

Než jakých jí ta těla pouta dají?

Či slasti, které nyní jenom snila,

Též vskutku bude v onom světě žít,

Kochat se v krásách oněch, které vidí,

S dušemi předrahých jí v světě lidí?

Ach, jaká slast – tam s nimi věčně dlít!

A tak se vznášet s nejdražšími světem

Od hvězdy k hvězdě v lásky věčných bytech,

Ta věčná tajemství zřít chvatným letem,

Kochat se s nimi v přeposvátných citech,

Ba k světla zdroji vznést se smělým letem,

Jak sladký akord žít, jenž duší vane –

A přece mohutně co věčná síla,

Jež od věčnosti tvoří nová díla,

A vědět: slast ta nikdy nepřestane!

Ach, sladké pomnění! sny duše mojí,

Snad přízraky jste pouze mysli matné?

Nech – duše ráda přízraky se kojí,

Zalétá s touhou výše do závratné,

Kde sny ty na čas bolné rány hojí,

Jež zasadil jí svět. Jak známe málo

Až dosud to, čím duše naše jest!

Či přec to s oněch jasných výší zvěst?

Či se to duši mojí jenom zdálo?

Sen takový též Jana okouzlil,

A bylo ticho. Bledého měsíčka

Paprsek stříbrné kol jasno lil,

Jako kdy pootevřená jsou víčka

Překrásných očí, sen jež lásky slil:

Tak hvězdy jemně s výše kynuly,

Jich tajůplný, vábný svit tam hrál

Až v nekonečnou, nevyzpytnou dál –

By vínek věčné lásky vinuly.

A lehounce se vznášel výš a výše

Tak jemně, volně jako pouhý duch

Neb myšlenka v jasnější, čistší říše:

Pozvolna unášel jej výše vzduch,

A duše v neskonalých slastech dýše,

Ach v nevýslovných bolech oněch tuch,

Jež vanou duší jemně tak a tiše:

Tu z lásky nesmrtelné pije číše,

Neb věčný, věčný objímá ji ruch.

Již nebyl sám: on plynul s duší její!

Violy duše s jeho splynula,

A stejnými se city obě chvějí:

Vždyt jedna duše zde se vinula,

Jedněmi ústy nyní obě pějí,

Je obě jeden vesmír v jedno pojí,

Vždyť jedna slast oběma, jeden žal,

V nich jedna láska, věčná, věčná dál:

Splynuly obě v jednom svatém zdroji.

Kde v růžném obláčku poslední dlel

Zašlého slunka zásvit – stanuly.

O cit, jenž nyní duší jejich chvěl,

Kdy slze obou na zem kanuly,

Kdy čist byl od všech vášní duší pel,

Posvátným ohněm obě planuly,

Jak na počátku v svatém zdroji duší!

O duše nesmrtné jen snad zatuší

Tu slast, kdy všehomírem vanuly.

A výš a výše v hvězdotkané jasy

Vesmírem letěly co jeden duch,

Plynuly vzhůru, tam kde světlo spásy –

Daleko země – výš je nesl vzduch –

Tak lehce, lehce – v říše věčné krásy

Ve lásky objetí – blíž k hvězdám vezdy:

Až v modravé se dálce zdála země

Co jiná hvězda zářit z dáli temně –

Pak shasla také – jako jiné hvězdy –

Však běda mi! již mizí sladký sen –

Já bleskem zdrcen, klesám s oněch výší –

Vždyť prach jsem země, bídným červem jen!

Proč živ jsem ještě? Prsa ještě dýší?

Ach na tváři lkám, krás těch nehoden:

„Což nemožno ach poznat světla říší?

Jen posměchem se zdá být vůle má,

Ach, trpký cit jen duše nyní zná –

Žal věčný – nikdy on se neutiší.

Jsem svržen k zemi zpět! noc pustá kolem,

Jen někdy osvítí noc jasný blesk,

Oslní zraky nad prokletým dolem:

A pustější zas tma, mučící stesk

Naplní duši nevýslovným bolem,

Zní někdy děsně, jako hromu třesk,

Co jemné z dáli bouře slavné znění –

Vždy slaběj, slaběj zní – až jako jemné pění

Umírá v duši – hvězdy mrtvý lesk.

Viz blesk! slyš bouř, jež po nebi teď hřímá –

Kde bouř? Vždyť klidno – na nebesích hvězdy!

Ach, bouř ta jenom v duši mojí dřímá

A provází mne světem, hřímá vezdy,

Kouzelnou nocí hudby duši jímá;

Blesk osvěcuje, září – též však drtí:

Jest s hůry světlo v každé lidské hrudi –

O blahý ten, kdo blesky neprobudí:

Ten plamen zhoubný končí se jen – smrtí!

On dnem i nocí válčí bez úlevy.

Dvě bytosti zřím, ve mně bojující:

Cheruba božskou tvář z nich jedna jeví,

Posvátný, čistý, věčný oheň v líci.

Však v druhé děsný žár, satana hněvy:

Cheruba tvář zří v věčna světla říše,

Řeč jeho sladká láskou, mírem dýše:

Však satan okazuje světa říše

Poklady klamné k rozkoši a pýše.

Kdy cherub vítězí, tu s nebes mír

Co jemná hudba v duši mou se sklání,

Jak věčný již by kynul vášním smír;

Co tichý pláč zní – jasné hvězdy plání.

Satan-li zbouří dřímající vír:

Tu pozauny jak posledního soudu

Zaznívá duší temný hromu zvuk:

Plá sice zář – však kalich plný muk

Tu ústa rosí – drtí oud po oudu.

Co bez bouře však bude naše žití?

I věčné ticho záhy unaví!

Mně dejte bouř, kdy slunce jasně svítí,

To živel můj! Kdy ta mne zaplaví,

Kdy vůkol blesky, vichry dují lítí:

Tu vyšším tvorem domnívám se být,

Tu klid se rozhostí v mých útrobách.

Já povznešen jsem v bouře údobách

Nad živlů změty – s ní ač zdám se jít.

Toť života jest pravé koření,

Co žití naše činí životem:

V ní duši nové jímá tvoření.

Kdo, obklíčen jsa jejím klopotem,

Odolá bez živlům se koření:

Ten pravý muž, v něm mocná duše dlí.

Odolat mnohdy zdá se nad sílu,

Již člověk žitím dostal k podílu:

Však mužně v před! ač tělo v bouři mdlí.

Však pryč! vy stíny duše rozechvěné,

Přeludy klamné, mnohých nočních chvil,

Ustupte zpět, vy vlny rozpěněné,

Neb vykázán jest zpěvu mému cíl,

Vy mysli mojí city rozvlněné

Se skolébejte v předešlý zas klid!

Zpět ustupte, vy davy sladké luzy,

Zmizejte přeludy pekelné hrůzy:

Již dolů, dolů – v mrákotný váš byt!

Kde rek však náš, jenž píseň tuto ved?

Zeptej se vichru, který vůkol vál;

Kde listí jest, jež z prachu země zved,

Jež urval z dubu, zanes v dálnou dál;

Kde vonný květ jest, který v loni zbled;

Kde vánek, po tváři jenž tobě hrál;

Kde čarovné jsou ony sladké zvuky,

Jež vykouzlily slasti nebo muky;

Kde cit, jenž v duši tvojí tehdy plál?

Kde vůně nesčíslných Vesny květů,

Jež vábily tvůj zasmucený zrak?

Co dím však? Kde jsou myriady světů,

Jež na vždy, na vždy zhalil noci mrak?

Kde mužové, odvážných ducha vzletů,

Jež v pychu moci dobývali nebe?

Kde nesčíslné davy lidí jiných

Na poli světa slávy dávno činných,

Jež naplnili božstvím svět i sebe?

Kde slavný podmanitel světa jest?

Kde zemí chvící oni velikáni?

Co po nich zbylo? pouhá v lidu zvěst –

Ba mnohý nemá o nich ani zdání!

A proudy krve stála sláva, čest!

Ta tam jest sláva! marné namáhání:

Prach, který dýchal božstvím, hýbal světem,

Po tváři země hrá, unášen letem

Lehkého jenom večerního vání.

A ty naříkáš, že ti krátké žití?

Kam unáší tě, červe, bídný pych!?

Vždyť zasluhuje život spíše kvítí –

Ty naříkáš na krátkost hříchů svých?

Hle! slunce také, která tamo svítí

Již myriady let, též jednou shasnou!

Přej místa jiným! žít chceš do věčnosti?

Přej slasti jiným – užil jsi jich dosti:

Vždyť z bratří tvých si mnohý ždá smrt časnou!

Ach nežije již Roháč chrabrý více!

Již nepromluví o volností slova!

Na rynku staroměstském šibenice,

Aj šibenice – jako Amanova:

Tam měsíc v ubledlé mu svítí líce –

Jak smrti anděla – tak nyní klidné,

Tam vichr nyní tělem jeho klátí

A jeho hlas zní jako nářek máti

Tak bolestně – až srdce v těle stydne.

Kol kolem šibenice rozstaveny –

Aj, šibenic tam stojí k šedesáti:

Nad městem vichr bouří rozvzteklený,

Na každé jedním tělem divě klátí,

Na každé chrabrý junák pověšený;

Však k označení Roháčovy ceny

Nejvyšší jemu šibenice přána,

Ba oprátka mu sprostá není dána:

On za řetěz pověšen – pozlacený!

Klidná jsou prsa, pevná dřív jak skály,

Jež mnohý tak skrývaly v hloubi žal,

Jež mukám tyrana se v tváři smály,

V nichž oheň nesmrtelné vášně plál,

Jež utištěný lid tak milovaly,

Jenž dlouho vzpomínával na Roháče:

Však neměl více těch co dříve sil,

By mečem pravdy mučenníka mstil

A proto při vzpomínce na něj pouze – pláče!

Dotrpěl rytíř náš! Toť světa běh,

Jenž dál a dál u věčném kolotání

Co bouře letí: žádný, žádný břeh

Nekyne v moři věčném – žádné stání –

Nikdy si vesmír v díle neoddech:

Vždy nové tvoření a umírání,

Vždy nové slasti blaha, muka, steny –

Tu tisíceré světy rozdrceny –

Nové se rodí v lásky věčném plání.