I. ON.

Byl štíhlý junák rodných hor,

tvář úsměv jen a rety zpěv,

plál čilou odvahou mu zor

a bystře v žilách hřměla krev.

Sta snů se v duši vzbouzelo,

jež cítila vzrůst křídel dvou,

ba sám genius na čelo

jej políbil v noc osudnou.

Když zrodil se, syn chudiny,

on u kolébky jeho stál,

vtkal v sen mu čárné vidiny,

vzlet po tom, co zvem ideal.

On sterou zkazkou z báby úst

jej krmil, matky písněmi,

a junák cítil křídla růst

a v svět se díval růžemi.

Ni chaty rodné stesk a trud

mu nepokořil ducha vzlet,

jak horský křišťál nedotknut

snil krásy květ, jímž hleděl v svět.

Jak přišlo to, sám nevěděl,

však ucítil žár nadšení,

vzplál touhou tvořit, vzletět chtěl

na vábné luhy umění.

Ze zdrojů jeho rád by pil...

Ó vítal prvních bojů den,

tu cítil, že jen plně žil,

když vtělovat moh vlastní sen.

Ó, první vzmachu nadšený!

Ó neurčito perspektiv!

Svět celý mlhou zastřený,

a přec tak svítil vábný dřív!

Což měl jen peruť Ikara?

Či vlastním sněním záhy zmdlel?

Vlastního patřil do jara,

chtěl trhat plod, a přec se chvěl.

I cítil, život všední shon,

jej uměním chtěl plně žít,

i cítil, že mu schází tón –

Ó vyslovit se! Vyslovit!