I. OTEC A SYN.

„Hoj, sokole! letíš v černé mraky?

leť jen leť a k nebi vysoko!

Rozpjatá ti křídla zláme střela,

a ty zhyneš, padneš hluboko!“

Stojí tvrdý hrad, to král na skále,

v hradě rytíř se svou milou dcerou,

dcerou krásnou jako holubice.

Její líce, jako ranní zoře,

její vlasy, jako stíny lesů,

její oko, jako modré nebe.

Slunce hledá spánku na západě,

černá noc se valí na vši zemi,

na vši zemi i na hrad na skále.

Přikvapila na jinocha v sadě,

obklopila duši jeho smutnou,

rozplakala mužné jeho srdce.

Bystrý orel v oblacích létával,

před ním hrůzou skrývalo se ptactvo;

vítězný jun zlámal mnohé kopí

v boji horkém, celý krví zbrocen:

Orel krotký jako holubice,

jinoch smutný jako svadlá růže,

vítr pohrává mu kadeřemi,

běduje a naříká si smutně:

„Aj, ty hrade, tvrdý hrade,

směle stojíš ty na skále,

kryješ moji holubici,

dívku drahou, milou velmi.

Hoj, ty hrade, tvrdý hrade,

dej mi moji dívku milou,

kterou střeže havran černý!“

„Nestřeže ji havran černý,

střeže dceř svou Lev udatný

spanilou i krásnou velmi.

Až se rozvinou jí ňádra

a na tvářích plné růže,

komu v srdci jejím láska,

je-li rytíř přeudatný,

toho ať za chotě vezme.“

Rozplakal se jinoch pláčem bolným,

zarmoutil se ode všeho hradu,

bílé čelo v mužnou ruku vložil,

jal se tiše takto bědovati:

„Stojí dubec na zeleném sadě,

dvacet let vzdoruje bouři každé:

rozplálo se nebe žárným leskem,

spadl oheň s modravého hradu,

spálil srdce dubu všeho s kořen.

Není v lese pramene čistého,

nemůž’ statný jelen běhat hbitě;

není v páži stříbrného štítu,

nemůže prorážet vítěz vrahy;

není v srdci panny lepotvárné,

nemůže bez lásky žíti jinoch.

Ona kněžna v říze běleskvoucí,

slunce jasné, které vládne zemi,

a já nejsem rytíř, ni mi zlata,

ni mi erbu, ani statků slávy.

Však je srdce mužné, v duši chrabrosť,

v oku jiskra, k tomu silné páže,

ale synu sluhy ubohému

vzácný rytíř dcery krásné nedá.

Co já počnu srdcem opuštěný?

Když se nebe rmoutí černým mrakem,

rozpláče se na svou milou zemi,

vypláče se na těch sivých horách,

a já nemám, kdo by plakal se mnou.

By mi bylo matky starostlivé,

pověděl bych já jí svoje hoře,

rozplakal bych její dobré srdce,

dobrá matka by mne potěšila.

Ale matku dávno smrt mi vzala,

její duše, holubice bílá

odletěla na modravé nebe,

a za duší její za odletlou

nedoletí smutné naříkání!

Sterým sluncem otce hlava bílá

klesá jako v podzim listy stromu –

silný dub se k nízké trávě sklání.

Zima bílá jaru nerozumí,

sníh se bojí ohnivého slunce,

v srdci kmeta jest jen byvší chrabrost,

kmet pro lásku jinocha nepláče!

Ó což je mé srdce žalostivo!“

Zašelestí list se stromu spadlý,

u jinocha stojí šedý otec,

ve vrcholi lípy šumí větřík,

počne takto tiše hovořiti:

„Proč ti srdce mužné žalostivo?

proč ti oko bohatýrské pláče?

Kdo ti rozlítil tvou duši dobrou,

kdo ti slzy po útrobě rozlil?

Rci kdo? a by to byl rytíř hrdý,

musí dáti po zákonu pravdu;

tresceť zákon křivdy kárající

zpupné pány, i nás bídné lidi!“

„Neučinil křivdy rytíř hrdý,

nelze hledať po zákonu pravdy!

Slunce rozkoš seje po krajinách

i po květech všech, kdy vzejde jaro;

pláčí květy, když se v mraky kryje,

pláče srdce reka bohatýra,

když je jímá děva lepotvárná,

hyne ale hochu ubohému,

když ji kryje orel mocný velmi;

duše bolem celá rozjařena,

slovo, otče, slovo v ústech slabo!“ –

Na dubovém listu lesklá rosa,

oko jiskrné se starci kalí:

„A což vyhynuly zpěvy lásky,

písně ladné v mužném srdci českém?

Ryzí potůček se z hory vine,

z hory černé dolu nejnižšího,

plyne kamením i pískem těžkým,

přece stříbropěné jeho vlny

přemáhají nejsilnější skály.

Já jsem stařec slabý, přemožený,

hlas můj jako spukřelého rohu,

a přec’ rád si pěji českou píseň,

když je duši bídné nejteskněji;

hana hochu, který láskou vzdýchá,

semo tamo chodí celý zmaten,

jako žena, co se činu bojí;

mečem pádným on proráží vrahy,

jiskrou v oku stéká hradby smělé,

v srdci mužnosť, chrabré udatenství:

a když vidí bělolící dívku

plachou jako srnku v dáli lesa,

nemá síly, nemá udatenství,

vzdychá jako poraněná laňka;

nehledá on více slavných bojův,

hledá okénko své holubice,

pod ním naříká si noci celé,

a kdy nezapěje písně lásky

milostné a ode srdce k srdci,

není chrabrým synem české vlasti!“

„Neznáš, otče! srdce roztoužena,

tys byl šťasten aneb zapomněl jsi.

V hluboké se řece valí proudy,

povrch ani vlna nezašumí:

běsná bouře, vášeň po útrobě,

v srdci bol – a na rtu píseň zmírá.

Slunce s vrchy hor se jenom snoubí,

a kdy červ by z prachu k němu toužil,

vylezl by na nejvyšší horu:

nesmírně by výše bylo nad ním.

Tak jsem já, a ty mi radíš zpívat!

hlas můj tamo k hradu nedoletí!

Rozneseť jej vítr po skalinách,

zaneseť jej do hluboké vody –

nedonese k slunci toho hradu!“

„Běda, synu, běda tobě, běda!

ješitné je tebe napomínat;

oči tvé se v slunce zadívaly,

ty jsi slepý srdcem, nevidomý.

Kdybys měl v svém srdci udatenství,

chrabrosť v duši, mužnou sílu v páži:

nemáš statků, nemáš rodu slávy –

otčík tvůj je z prachu narozený –

neplatna ti chrabrosť v srdci mužném.

Vřeť krev jiná v těle hrdých pánů!

Není Čech tu více Čecha bratrem,

není více všem rovného práva,

jež přinesli praotcové naši

od východu do té milé vlasti.

Od západu chladný mráz zavanul,

spálil nám ty krásné otců mravy,

a na hrobě jejich zkvetl koukol

z krajin cizích, vlasti zašumavské!

Máme erby, rytíře a pány –

my jsme jen, ubozí, jejich sluhy,

oni pak svých otcův zapomněli!

Jejich sláva v ozdobeném rouchu,

v skvělém štítu jejich udatenství, –

a kde jindy zněla česká píseň

povzbuzujíc k lásce, udatnosti,

toulavý se z Němec pyšní zpěvák. –

Jináť vlasť teď činy jejich vládne,

jiný Bůh ty panské duše soudí,

jiná láska snoubí jejich děti.

Slabé slovo z úst starého otce,

hoři tvému pomoz bolesť sama!“

Trpké slovo starce vzhůru letí,

smutně těká po šedivé skále,

zastaví se tamo na okénku,

plaší se a v oblaku se ztrácí.

Slyšela je bílá holubice

v hradě na okénku rozložitém,

slyšela a zaplakala smutně. –