I PAK, AŽ UMŘEM’...

I pak, až umřem’ – kéž to v jeden den! –

a až i hrob náš rozpadne se kdes,

té naší lásky smutek, bol a ples

dál bude žít, v mých písních uvězněn.

A jiné duše budou snít náš sen

a zmírat mukou, již jsme zmohli dnes,

a chvět se touhou v čtveru hluchých stěn

a vlhkým okem hledět v tmavý les.

Tu písně moje budou v mrazu zim

o pevné víře v štěstí mluvit k nim,

jež přijde přec, byť večer s září rudou,

o květech živých, kraj kdy sněhu pln,

o setkání hvězd bludných, dálných vln,

a naší lásce, čtouce, žehnat budou.