I. Pár honů dál...

Pár honů dál... a uvidím

i v mlze bílou zeď,

tam táhne se skrz vlaku dým

a nočních stínů změť

ta známá, bílá zeď.

Pár štíhlých thují kývá tam

mé sestry nad hrobem,

já v coupé sedím tich a sám

a vše mi – divným snem.

Pár honů jen – a seskočit

bych moh’ – jít k hrobu blíž...

té mrtvé slovo povědít:

Rci, sestřičko, jak spíš?

To roky tři jsou již! –

Tak málo tobě podal svět,

a chtěla’s žíti, víš?

Tak brzy mládí zvad ti květ,

mně nechala’s tu tíž!

A duní vlak a funí vlak,

sám sedím v něm jak duch,

a jede, sotva stihne zrak,

zdi bílé po tmě pruh...

Pár honů dál – vlak nestane...

Zde hřbitov... mih’ se, znik’...

Spi sladce, srdce oddané!

to mé již tvojím zůstane...

co život? – pouhý mžik!

Jak ten, jímž vlak tu uhání

kol tvého hřbitova,

trn do srdce, trn do skrání, –

bilance hotova...

A kdy by starých edenů

měl vítati mne lesk,

když, sestro, na tě vzpomenu,

hřmím mořem ledů, plamenů,

mou duši jímá stesk...

Vždy chci i v plesu největším

být hrobu tvému blíž,

jen otázkou se vyléčím.

Rci, sestřičko, jak spíš

tři dlouhé roky již?

Nač jsem se ptal, vlak duní dál,

a v srdci stará tíž!