I. Parthenogenese.

Zas byl červen. V stromě nad sušírnou

o své lásce vrabec štěbetal,

v rose slunka hled se třepetal,

zpátky letěl v dálku nedozírnou,

na zkypřenou, silnou svěží zem

bůh své květy házel s úsměvem,

rozplétal jí vlasy, něžné líbal,

novou vášní v jejím srdci hýbal,

až jím zpitá, chtivá ústa malá,

tělo nahé volně podávala,

věčný rodu bol se světem třas’:

stará píseň zpívala se zas.

Otep slámy ztuchlé, zpukřelé,

na ní houně kus a na té žena,

džbánek vody vedle postele.

Vlas je zcuchán, sukně rozhalena,

Barunka tu spí. Je třicet let.

Vašíček jí nevrátil se zpět.

Žebře po vsích, jako kdysi s ním,

dnem i nocí na něj myslí znova,

jak s úsměvem tklivým, posledním

zašel kdys, na měkká jeho slova,

když se loučil s ní tam u zahrádky:

já se jako rytíř vrátím zpátky!

A list za listem čas obrací,

Vašíček se zpátky nevrací.

Devětkrát už nový měsíc zhynul

od té noci kruté, strašlivé.

Vinný hrozen tenkrát vábně kynul,

stromy shazovaly děti své,

země posledně se rozpínala.

Tenkrát touha všech desíti let

v krev a tělo náhle se jí drala,

touha, po pelu jíž prahne květ,

touha horečná, vše odříkání,

štěstí vzpomínky si sedly na ni,

rdousily ji, divě zmítaly,

fantasticky v rej se splítaly

s ohněm, vášně bujnou, hroznou mocí,

marmo, bože, chtít se osvobodit!

„Barunko má, budu k tobě chodit

ve znamení naší první noci!“

Jaká noc! To skřítků běsný shon,

(venku přec tak tiše hvězdy plály)

její krví pekla sbory hrály

a pak ve snu přišel on.

Dala se mu vášnivě a lítě,

žádostivě ssála jeho krev,

pak ji uspal jako drobné dítě,

jeho sladký, dobrý, jemný zpěv

kolébavkou zněl jí na úsvitě.

A víc nepřišel. Proč? Nemůže?

Květy nastlala by na lůže.

Zlaté šaty měl, to zpyšněl snad,

snad ho jiný rytíř v kobce vězní,

snad ho v nepřístupný zavez’ hrad!

Proč ta píseň sladká už jí nezní?

Devětkrát už nový měsíc zhynul,

co ji v oné noci k sobě vinul,

co jí prch’. Ach, jaké bolesti!

Tady krutým červem ji to hlodá,

ostrým nožem v životě to bodá,

úpí, sténá, kvílí a se zmítá,

ticho kol, jen sláma šelestí.

Výkřik! Ah! A venku zora svítá.

– Dadej měkce, malý broučku,

kolíbej se polehoučku

v lůně neciček,

tatíček tvůj na nich spával,

s písničkou se kolébával,

táta, tatíček.

Dám ti mlíčka, zavři víčka,

tatíček šel do měsíčka,

nevrátí se k nám.

Máš tatíčka-tátu zlého,

půjdem za ním, najdeme ho,

najdeme ho tam. –

Děvčátko si v hadry zavinula,

vyšla ven. Tam v dáli nad lesem

bílá koule po obloze plula,

stříbrem polévala tichou zem.

– Vidíš, jak se směje, jak nám kývá!

Hle, teď vyhlédl a teď se skrývá,

věděla jsem, že tam bude v něm!

Říkal mi to – slyšíš jeho hlas? –

Dutý hlas?: to zavolala jáma,

květ mi opadal – on bude s náma,

půjdem k němu, dítě, už je čas! –

Širým polem, cestou tvrdou, zlou

pospíchala žena za lunou,

ubíhala chvatně nočním šerem

bosá dál a dále jedním směrem.

Oko vytřeštěné v kouli bílou,

tělo poslední se pjalo silou,

duše v jednu myšlénku se slila:

tam je on, tam, někde v měsíci,

to je on, ten bledý, zářící,

tam ta koule přitažlivá, bílá!

Z úvozu kdes náhle vskočil za ní

černý Stín a dlouhý, kostrbatý.

Všude tam, kde myšlénky je zrání,

jas kde svitne její čistý, zlatý,

všude, kde chce člověk bohem býti,

zespod černý stín se duše chytí,

věší se a strhuje a děsí

dole v hlubinách se zrodiv kdesi.

Pousmál se, zjiskřil černá očka,

tiše tmavým křídlem za ní letí,

tak se plouží němou za obětí

pouště krvelačná, dravá kočka.

Červnová noc hýří po všem kraji.

Doběhla už cestou stříbrnou,

rovnou luny čarou kreslenou

k lesu, v něm se rybník velký tají,

v zadu rákosí se vánkem chví,

v předu nízké, mléčné vrboví,

nad lesem tam bílá koule plála.

V klidnou hladinu se zadívala;

s bolestným a jemným úsměvem

černý Stín se krčil pod břehem

okřídlený, ocasatý, lysý.

V její tváři zjemnily se rysy,

jako u toho, jenž s touhou čeká

na poslední věci pro člověka,

její oko mlhou potaženo,

jako u toho, kdo touhu lidí,

boha s kraje věčnosti již vidí,

duší ráj a nebe otevřeno,

myšlénky cíl pevný, jediný,

nápoj prapůvodu blažen pije.

Hle ty koule! Jedna nad lesy je,

druhá září z tiché hladiny!

Která je ta pravá koule bílá?

Zachvěla se, dítě přitulila.

Kde je on? Ty koule stejně svítí,

obě mlčí, nechtí povědět.

Přec už odpadl jí její květ,

jde mu obětovat jeho kvítí,

jáma také snad už zavolala!

Či to nebyl země dutý hlas?

Pověz, země, koho volala’s?

Chce snad, aby mu jen děcko dala,

klame ji? (Tam usmíval se ďas).

Nechce, aby také přišla k němu?

Tenkrát, jak šli z Vyšebohu domů,

o hvězdě pěl – rozumí teď všemu,

chtěl jít za ní, divné řeči k tomu,

ano! má tam jinou! Zachvěla se.

Ale má ho ráda. Dá mu dítě,

sama, bože, zpět se vrátí zase.

Naposledy matka políbí tě!

Matka? Co je matka? Starý kořen,

odumírá, hnije sláb a zmořen,

z jeho síly nové símě klíčí;

jak je nízká země trpasličí!

Tahle koule pod vodou je bližší,

je tak blízko, ano, on ji slyší,

ruce vztahuje. To dítě dá mu,

vrátí se a bude čekat jámu.

Opatruj ho! Pá, můj drobný broučku

táta pochová tě polehoučku,

najdeš jinou, hodnou, lepší mámu.

Tohle políbení jemu platí.

Spánembohem! Maminka se vrátí!

Chvatem rvala na zeleném břehu

jarní kvítí, v náruč dala děcku,

v políbení svoji bolest všecku

vložila i celou matky něhu,

ve vodě, kde bílá koule byla,

zoufale tam dítě odhodila.

Hořem kořene, jenž musí shnít,

hořem lásky, která marně touží,

srdce svírá se, dech krátí, ouží,

zvolna uhasíná všechen cit.

Ach, dnes všecko lidské ztratila!

Se břehu se prudce zvrátila.

K ránu – zacházel již měsíc bílý,

skřivan zpíval jitřní elegii –

hajný ji tu našel, odnesli ji,

za týden jí hrana odzvonili.

Hory – oblohy se dotýkají,

skály – chmurné, gigantické hrady,

větry hvízdají a stromy lkají,

potok přes balvany poskakuje,

postojí, zas hučí vodopády,

na pláni se hejno šotků vzteká,

podál propasti dno oběť čeká,

Černé mračno po obloze pluje.

V úzké údolí je zastrčen

starý klášter zbožných jeptišek,

velkých v odříkání, malých žen.

Svět je dalek, za věkem jde věk,

tam svět hýří, zde je víry klec,

zde čas není, život nezhasí,

tělo zemře, duše vstoupí přec

sněhobílá věčné do spásy,

jde duch do království božího,

před trůnem tam anděl složí ho,

na vážkách pak váží zlatý král,

jestli vždycky správné odříkal

– jestli žil, se neptá, divná věc –

svaté modlitby a růženec.

V temno noci klášter ponořen

vysokých zdí, rovných, bez oken,

co snů pohřbených, co štěstí dum,

otazníkem trčí k nebesům,

mrtvých kamenů ta pustá šeď

marně Čeká nebes odpověď.

Údolím teď mih’ se černý Stín,

černější než černé noci klín,

vítr ostřeji si zahvizdal,

v koruně strom výš a výše lkal.

Jako úklad, hřích a nevěra

zatočil se kolem kláštera,

sníjícího panny sladkým snem.

Náhle mžikem sletěl v tmavou zem.

Stál a číhal. Kol úst křivý smích,

dvé svých křídel měkkých, hedvábných

přes nahá si hodil ramena,

očka malá, černá, plamenná

jiskřila se zlobně, jizlivě,

zahrozil teď prudce, vášnivě,

hlava směle vypjala se blíž,

na vížce kde lesk’ se zlatý křiž.

Teď se sklonil; choval v levici

jemně děcko chvilkou plačící,

polaskal ho, cos mu pošeptal,

liščím krokem ke brance se bral,

před ní na schůdka tam dítě klad’,

zmizel. (Ještě prý za šestnáct let,

kdy to dítě panna z růže květ,

– se smíchem, vtip čertů špatný snad,

v pekle o tom šeptalo se cos –

abatyšin jemný, táhlý nos

cítil v těchto místech po něm smrad).

Ráno sestra vrátná nahluchlá

podle zvyku zamést schůdka šla,

proti zvyku našla větší smeť

(hrozné věci napadly jí teď):

na porostlém mechem kamení

svitek v černé kůži beranní,

v hadrech nahé tělo holčičky,

na něm čerstvé jarní kytičky.

Celý klášter sběh’ se v refektář.

Abatyše přísně ladí tvář,

k dlouhé řeči špulí svadlé rty.

Na stole je corpus delicti,

z černé kůže, z hadrů balíček,

po zemi je plno kytiček.

Prudká slova, táhlá debata:

znesvěcena místa přesvatá,

břímě klášteru, kde matky cit?

podezření nechce nikdo mít,

jisto je, že světská surovost

odvrhla to dítě nebohé,

zachovat je bohu velká cnost,

zásluhy pak z toho přemnohé.

Zhynulo by v hříchů příboji.

Závěr: robátko to prozatím

(s rozpaky se řeklo, zarděním)

pastuchova žena odkojí.

Kůži beranní kams pohodily,

jménem Antonie dítě křtily.