I. PÍSEŇ ASKETŮ.

Jsou chvíle: po lidském mase

v nás zakřičí černá bestie,

chce rouhat se čisté kráse

a lámati bílé lilije.

To oči zaplanou chtivé

nám do koutů duše krvavých,

a pudy zemité, divé

nám na ústech faunsky zkřiví smích.

A smutek zvířecí, prudký

nám zavíří mozkem v závrati – –

Ó Slunce, vezmi své důtky,

ať dáme se Tebou mrskati!

Ó Slunce, jehož se leká

tvor zalitý černou tmou,

vhoď světlo v krev, jež se vzteká –

ať bestie v skrýše zalezou!

A zmrskané askety zase

nech usnout v světlých poduškách svých,

ať sníme jen o Její kráse

a lilijích sladce bělostných!