I. PÍSEŇ KOŘENŮ.

„Jen se, braši, protáhněme

v staré matce zemi!

pijme tam, co nalezneme,

všemi ručejemi:

vždycky staré Síly

vzdor a vytrvalost,

k velikému cíli

houževnatost, stálost!

Neoblomné vytrvání

proti každé bouři,

proti větrům odhodlání,

když se z vrchů kouří,

zhrdu proti blesku,

když nám sjíždí po pni,

třeba v hromotřesku

bouře předpotopní!

Vědomí, že my to nesem,

v čem ty vichry třeští,

a že my se nezatřesem

v krupobití, v dešti.

Větve mají právo

prohýbat se vánkem,

nám je v zemi zdrávo

nekonečným spánkem.

Náš však spánek – to zdroj bytí;

základny jsme všeho

odvěkého v zemi žití,

bezdna nezměrného!

Na nás mladé listí,

na nás květ a plody,

vše, co zrá, se čistí,

pouští ve závody.

Naše jest jen země vůně,

čerstvá vůně hlíny,

naše taje v skalin lůně

s hrobů tmou a stíny;

tmou se nejlíp život chytá

prvních vláken matky,

tmou se živí, vře a splítá

veškerý taj látky.

Jen se, braši, protáhněme

v staré naší zemi,

dokavad k ní pevně lneme,

žijem, třeba němy.

Šťáva, která běží

a se námi třese,

nový život svěží

věčné hmoty nese!“