I. Po plesu.

Jak stříbrný háv sníh se třpytí,

jenž kryje střechy taškové,

je oknem zřím, kam jemné kvítí

mi vdechlo jitro lednové.

Má hlava těžká. V směsi hřmivé

v ní vše zní z noci probdělé,

ty valčíky, ty polky divé

a čtverylky ty veselé!

Zas vidím v skle plném světel

jen postavu tu čarovnou,

k níž všechno obrací svůj zřetel,

a jež je plesu královnou.

Od hlavy rusé tak je krásnou

až k nožce s bílým střevíčkem,

že bytostí se zdá být žasnou,

jíž sídlem není všední zem.

A tolik kouzla, něhy, vzletu

v té hudbě drobných nožek má,

že zdá se, pro ni tanec světu,

pro tanec ona stvořená!

Mně buší srdce, v hudby zvuku

smím její tílko objímat,

tu malou, měkkou tisknout ruku

a sálem letět v rej a chvat!

A smím s ní jíti promenadou,

kde smích a vřava šumivá,

kde zřím, jak kolem na mne řadou

plá soků závisť zuřivá!

A živý hovor hned se snuje

bez hloupých poklon, bez ozdob,

jak při setkání vypravuje

si vše dvé známých z dávných dob.

Má kráska řečí roztomilou,

již chvilkou přerve vábný smích,

vzpomíná dobu na minulou,

na příhody let prožitých.

O dětském mluví světlém čase,

kdy škola vládla všechněm snům,

o klášteře, kde učila se

třem dlouhým, fádním růžencům.

A malování, tanci, zpěvu,

jenž pěn jest v klenbách svatyně,

nu, všemu, co teď krášlí děvu,

pak mysteriím kuchyně.

A mluví o svém rodném domu,

jejž půlkruh parku objímá,

a její okno v šeři stromů,

že v letě stín a vůni má,

že teď tam smutno, sníh jen leží

a listí na něm prolétá,

jež s aleje, když vítr běží,

se smutným letem třepetá...

Pak praví mi, že zpívá ráda

a ráda zvuk má piana,

a vždy, když tma v park smutný padá,

že hrá a zpívá Schumanna.

Že „Stolistku“ čtla „Slávy Dceru“,

vzpomíná smíchem zvonivým,

že znudily ji obě věru –

v tom krásce mé se nedivím!

A hned zas vtipem řízným stihá

zrak mnohý sálu u stěny,

zkad na mne marný vztek se míhá

a na ni pohled zdrcený!...

Má hlava těžká. V směsi hřmivé

v ní vše zní z noci probdělé,

ty valčíky, ty polky divé

a čtverylky ty veselé!

Ó vzhůru v park, kde sníh jen leží

a listí na něm v přeletu,

ji uzřím teď tak krásnou, svěží,

až zdvihne v okně rolettu!

A tma až padne v bílá lada,

zvuk půjdu slouchat piana –

má krásná v podvečer tak ráda

vždy hrá a zpívá Schumanna!