I. Po sarajevském atentátu

Ponurý na vše padá stín,

když nad říší se připozdívá.

A přízrak staletých už vin

se oknem do Schoenbrunu dívá.

Oknem se dívá do paláce,

kde na svých předků chladném trůně

zločinný, sešlý sedí vládce.

Duše i tělo něčím stůně...

Tělo se zvolna rozkládá,

a duší těžká chmura táhne.

Rozvratu dusná nálada

v ledové srdce časem sáhne.

Vzpomínka za vzpomínkou vstává

a v každé krev se temně míhá.

A unavená klesá hlava.

A v tmavém koutě Smrt už číhá.

„Co, přízraku, chceš, neznámý,

zde v podvečera mého chvíli?

Zní výstřely... To bratra mi

v Mexiku tenkrát zastřelili.

Já ničím nebyl ušetřen:

Má vina to? Či cizí vina?

Je pravda to, či je to sen,

že měl jsem kdysi také syna?“

Vládce se nehne skloněný

a nepohne se ruka zvadlá.

V tmu svítí pilník broušený,

pod kterým Alžběta kdys padla.

A zvolna z kouta setmělého

Smrt záludným se krokem zvedá.

A k vládci jde a vedle něho

na habsburský trůn tiše sedá.

A on ji vedle sebe tuší,

jest zvyklým jejímu již zjevu.

Výstřely málo jen ho vzruší,

jež rozlehly se v Sarajevu.

Pod kletbou svých i starých vin

staleté svojí dynastie

se Smrtí řídí, vládce stín,

osud dvojité monarchie.

– Pohaslým zrakem zkaleným

se v temné prázdno věčna dívá.

A cítí, vše jak hyne s ním.

A nad říší se připozdívá.