I. Po smrti Sanchově.

Mrtev leží král don Sancho,

Bellidem jenž zavražděn,

oštěp docela jej proklál,

nad tím velký žal a sten.

Kolem něho v pláči stojí

z Castilie grandů květ,

Cidovi však nejhloub k srdci

padla tato běda běd.

Oči v slzách potopené

toto hlasně hovořil:

„Vládče můj, ó Sancho králi,

neblahý, ach den to byl,

když jsi proti vůli svojí

obléhat Zamoru táh,

kdo ti k tomu radil, král

před Bohem ten neměl strach.

Spůsobil tím, že jsi zrušil

rytířstva ten platný řád“ –

Vzpomenuv pak na poměry,

v ticho velkým hlasem vpad.

„Šlechetný ať rytíř vstane,

dřív než den se skryje tmou,

Zamoru ať vyzve k boji

za tu zradu strašlivou!“ –

Odhodláni byli všichni,

v boj však žádný nevytáh,

před Gonzalem měli všichni

i před jeho syny strach.

Neb to statní hoši byli,

každý z nich svou silou znám.

Vstali a na Cida zřeli,

zda to nepodnikne sám.

Sotva Cid to zpozoroval,

povstal čině tuto řeč:

„Dobře víte, na Zamoru

nelze mi se vydat v seč.

Nebo přísaha mne váže,

ale rytíře vám dám,

za Kastilii ať v boj jde;

on když bude státi tam,

věru, sami nepoznáte,

že bych já tam nestál sám!“

Ordoněz Diego povstal,

králi ku nohám jenž leh,

Larů výkvět, zdoba vlasti,

Kastilčanů zdoba všech.

Drsným promluvil tu hlasem,

až všem zatajil se dech:

„Rodrigo když odpřísahnul

to, co neměl přísahat,

netřeba mu k tomu boji

zástupce si jmenovat.

Rytířů zde ještě jiných

stejné cti i zdatnosti

jako on, že udatný jest,

přiznávám to s radostí.

Jestli svolíte však k tomu,

sám chci boj ten podstoupit,

mrtvolu svou v sázku dáti,

chci se bíti, krále mstít;

dobrý leník svému králi

musí vždy rád k službám být!“