I. (POD JEDNU PODOBIZNU.)

Ty krásné ruce a ty bílé páže!

Jak vše to svůdné, a přec dětské k tomu.

Kdo ráno stužky na nožkách ti váže

a večer komu trháš je, ach komu?

Ty drobné rtíky stvořené jen k smíchu,

ten důlek v bradě, ten lehký stín v skráni,

kdo smí ty vděky, krb když shasnul v tichu,

ty všecky vděky držet ve své dlani?

Je šťastný, zcela šťastný, milé dítě,

jen jako já, jenž na obraz se dívám?

Ó, líbejte se! – Čas letí tak hbitě.

Jsem cvrček v krbu a vám k tomu zpívám.