I. POUTNÍK

ŠEL POUTNÍK na hory a každý večer, ráno

se zdravil se sluncem, životu říkal ano,

šel nazpět s postavou doposud napřímenou

a zdvíhal odvážně let tíhu na ramenou

šeptaje: Není to přec smrti návěstí,

jen nůše vysoká běd, bojů, neštěstí,

jen slzí nádoba, jež dávno převržena,

vrš tuh a nadějí, co stokrát přetržená

stokrát se nechala vyspravit, vyplésti.

Nuž, neohlížej se. Zde mužům vždy se zdálo,

když náhle stanuli, když s vrchu šedesátky

na dráhu klikatou se zadívali zpátky,

že vzadu zůstali, že uběhli tak málo,

o hvězdy, o slunce, když nejžhavěji plálo,

že víchy slaměné jen na mžik rozžali,

že na dně všeho jsou, dosekli, dožali.

Jdi tedy, vstoupej, jdi, tvá páteř příma dosud.

Sic zlými vosami nezdarů houfných osut

s hořkými slzami a tváří opuchlou

ses často utíkal v samotu zatuchlou –

do cely klášterní se přísně zavíraje

jen dveří skulinou ses díval do hvězd, kraje –

do sebe zavitý jak omámený had

neuměls pro idol svůj branně bojovat.

Přec chválu Pane pěls pln důvěry a díků,

že dal ti vstoupati odvážně po žebříku,

žes stanul pevně již, z hrnéčka svého jíš,

žes roven ostatním, nikomu na obtíž –

Dar dárku božího, byť plný lahody,

přec kůrku pichlavou má, střídku nakyslou

a s tělem učiní též duši závislou.

Bez chleba nebylo tu, není svobody.

Též krásu vesmíru vždy vnímal, přírody.

Div výšin výsostných se hlavou nedotýkal

a vroucně modlíval a smál a plakal, vzlykal

jak dítě najité, když na tepaném voze

vozotaj vítězný, bůh světla, po obloze

se slavně rozjížděl – když oři ohniví

sem šípy střásali zpod víček, se hřivy,

když země spanilá a bez poskvrny, hříchu

se s cudným zarděním ohlédla po ženichu – –

Když potom padal vůz po strmě srázném sklonu

z rubínů, jantarů, safírů, chalcedonů

a koně brzdíce bolestně supěly,

až sloupy vesmíru se třásly, úpěly – –

Když noc, dne rozenka, po slunci vdova,

snů černá pěstounka, jež v klíně chová

a halí do plyše a v roucha brokátová,

se zemí v náručí do prázdna padala

a místo snů a tuh nit smrti spřádala – –

když jindy, jiskřivá jak dívčí smích a mládí,

ve vlasech z ebenu korunku zářnou hadí,

náramky na rukou, kotnících, kol šije

ze zlata, démantů a perel kollie,

rozvážně vstoupila v měsíční lasturu

a v dál se plavila po mlunném azuru,

co oči medvědů, lva, ryby, polárky

se za ní dívaly dychtivě do bárky – –:

ty z nížin pozemských na vrchy jdoucí horal,

kam z dálky dozníval tlumených varhan chorál,

vyhnanec z městských bran, ztracený venkovan,

jenž v poušti pochován plakával stranou cest,

by na prach nevypráh, na kámen neokoral,

ty září sluneční nabitý elektron

a v hymnu jásavém neslyšitelný ton –

ses celý zachvíval a jih a vzdával, splýval

s Vladařem vesmíru, mu děkoval a zpíval:

Kdo tolik krásy dal, sám dobrý, krásný jest.

Znal také: Slepou tmou je nitro naplněno,

boj, bol mu údělem a ztráta bitev věno.

Přec díla nehaněl a víry nepřelomil,

že nejsme tápavý jen, trapný Tvůrce omyl,

že více jsme než květ, než ptáci v oblacích

s tím žárem v žilách svých, s tou září ve zracích,

že nohy zakuté v železné kouli, zemi,

přec k slunci letíme, za lunou, stálicemi,

že touží každý z nás, i bídný, nejnižší

se hodným ukázat Bytosti nejvyšší.

Též lásky pozemské moc se mu položila

na ústa, na prsa a tlačíc netížila,

když vzlyknuv úžasem, s očima do kořán

ustrnul v podzemí u zaklíněných bran

a viděl za nimi, jak nítí se a svítí

kouzelných kuželů a kolovratů niti,

jak paní paní všech, odvěká pramatka,

pozorně upřádá přesladká robátka

s jich svitem měsíčním a něhou bezbrannou,

by byla kormidlem mu, kotvou záchrannou – –

Ó, tílka z paprsků a nakypěné pěny

visící u prsů, na klínu sladké ženy,

vy květů chumáčky, bělostná pápeří,

růžové obláčky v náručí mateří,

vy snítky pučící, co v krajkoví se tratí,

bezperá ptáčata, naháčci košilatí,

jichž smíchu, vrnění nemožno odolat!

Ó, krásná křehkosti bezmocných pacholat,

vy údy plazivé, srdéčka chybující

bez vnitřních výčitek, bez uzardělých lící,

vy šotci hlaholní, jichž pokřik posvětí

těl mocné vzepětí, žár žhoucích objetí!

Ó, slepí průvodci, co znovu, tolikráte

na světa zázraky se, dalnou dráhu ptáte

a při tom obzory nám širé otvíráte,

vy malí batulci, jichž ruce pojednou

sekery rezavé zpod prahů vyzvednou,

by na smrt, na život o světlo zápolily

a nové vládce si a bohy nastolily!

Ó, slávo výsostná v radosti zářné stát

a po pás sklánět se před dětí majestát,

jak vůně fialek plynoucí ze zahrady,

jak světlo, vánky, déšť se rozdávat jim tady!