I. Pozvání.

Pojď v zahrady mé, duše unavená,

plod nedám-li ti, dám ti aspoň stín,

kde vnořena svých vlastních do hlubin

snad uslyšíš, co v ňadrech kosmu stená.

Muž jaká záhada! Taj jaký žena!

Buď Sisyph, který jednou balvan zdvih’,

zas proň se shýbá, když mu spadl v mih,

až ztichneš v sled jak ve zátoce pěna.

Pojď v zahrady mé, duše unavená,

a poznáš, vším jak vládne jeden duch

a sterou maskou jeho jak jest Změna!

Jak vše se svírá u jediný kruh,

ten Život zvi neb Smrt anebo Bůh –

Pojď v zahrady mé, duše unavená!