I. Praeludium.

Silnice ta, třeba k nebi míří,

od formanů všech je prokletá;

za to nadšen jí, když volně šíří

se mu hruď i rozhled, poeta;

za skřivanem, v oblacích jenž víří,

po ní on tak volně povzletá,

an vůz těžký jako hlemýžď z dola

valí v před svá skřípající kola.

Na vrcholu náhle cesta mizí,

průkop jen, jímž unikla ti, zříš;

projdi jím a v kraj jsi vstoupil cizí.

Po levici nad úbočím kříž

k zastávce tě marně nevybízí,

neváhej a vystup k němu blíž,

unavený sedni k jeho patě,

povznes oči, – ráj se směje na tě.

V žárech podzimní již slunce hyne.

Stíny z lesů, kam je zahnal den,

v údolí se vrací, z řeky siné

vstříc jim páry plíží se jak sen

na pažit, a bledý měsíc plyne

nad nimi; rej noční zahájen;

poslední snad, jejž tu vedou víly,

choulíce se chvějně v rubáš bílý.

Ticho zde. Však poslyš! hlahol zvonů

zalehl sem. Odkud? Hleď jen jas

dokud stačí, bysi postřeh’ v sklonu

stráně vížku, z níž se nese hlas;

kostelíček pod ní v domků shonu

bílých, jak by ovčák stádo pás’;

výše zámek se sedlovým krovem –

to as vše, co zve se Chudákovem.

Teď tam zvony slaví. A to není

pro lecjakou všední příčinu,

ke cti zítřejšího posvícení

kouř tam dýmá ze všech komínů.

Nad ten den tu slavnějšího není,

každému cos’ nese do klínu:

Hosty, hody, hudbu, rejdovačku

v hospodě a slavnou posléz pračku.

Ale stařec, jenž teď strmou drahou

dostupuje z vísky ke kříži,

předtuchu se nezdá sdílet blahou.

Zadumán on v šero pohlíží,

otíraje s nepokojnou snahou

lysinu; ač supá s potíží,

divná slova popěvuje, bruče,

při tom k taktu holí ve vzduch tluče.

Kříž tu. Stanul, v dlouhém šose hledá

hnědou, hladkou sandavku, svůj ples,

ta ni kolem formanovým nedá

rozdrtit se, málo takých dnes, –

hbitě k nosu dychtivému zvedá

chutný šňupec, a již v luh i les

zahouk’ výbuch, – hrom by cítil hanbu. –

V odvetu zní z temna: „Pozdrav Pánbu!“

Kantor – on to sám – se vzpjal jak třtina.

Příšera, hle! hrká k němu tmou:

nožky krátké, břich jak ošatina,

dlouhá šíje s hlavou makovkou. –

„Každý dobrý duch chval Hospodina!“ –

„Na věky až! že jsem s basou svou

konečně přec doškrábal se cíle,

horácká sem z Kozákova míle.“

„Fi, to jsem se lek’, tím šerem zmámen,

pane bratře! však jen když vás mám

s vaší káčou, se srdce spad’ kámen,

kdo by muziku byl tvrdil nám?

To vám bude mše! Byť obeznámen,

té jste neslech’, duši za to dám.

A již pojďte, dejte sem tu basu!

chot’ nás čeká k večernímu kvasu.“

Sestupují. Chudákovský cestou

vypravuje, kterak sháněl mši,

kterak chodil jako za nevěstou

od škol k školám po krajině vší,

že však za to Vitáskovu šestou

zadělají jen ti nejlepší,

z celé co jich sehnat mohl třídně,

ba že zpěvačku též získal z Vídně.

Ta že, jak by zavolal ji zrovna,

v Lhotě tráví léto u strýce,

zazpívá prý vložku od Beethovna, –

na ní zakládá si nejvíce. –

K tomu domácích též hrstka skrovná

vždycky věrná božské muzice;

zítra, bohdá, ukáží, co svedou,

vikáři a hostem, již se sjedou.

Však již vstříc jim z blízka světla kynou

odevšad zní zpěv a zvuky dud,

vůně koláčů se vznáší nad dědinou;

dychtivě pan bratr z Kozobud

chřípím lapá ji, a rychlej’ šinou

se mu nohy líné doposud,

sledujíce tuchyplnou snahu,

jež je vede k hostinnému prahu.