I. PŘED PŘEVRATEM.

Dlúhým tahem po Kamenném táhne

černý alumnát.

Třicet svatých usmívá se na něj:

„Zdrávi na stokrát!“

Vítá je též České země patron,

Václav, kníže náš:

„Snad mě přece pozdravíte, hoši?

Vždyť jsem přece váš!“

Ale není svatý jako svatý –

takový je řád;

před Janem jen z Nepomuku smeká

černý alumnát.

Dí náš světec: „Nelíbím se Vídni,

vím to dobře, vím;

ba mě v lásce nemá, nemá, nemá

ani dnešní Řím.

Nic to, nic to. Usmívám se tomu

se svou čeledí;

slovo Páně stále zní: „Co činí,

ani nevědí.“

(Sine ira, sine ira

na to vzpomínám.

Zrak se nerad uzavírá,

když na cestě trám.

Nerad vidím, když kdo padá

zrovna na hlavu

a když posměchu a hněvu

vaří potravu.)