I. Před Tebou, paní světů, v majestátu když zlatém

Před Tebou, paní světů, v majestátu když zlatém

se chvěla kolena k spěšnému pokleknutí

a srdce zpívalo rhytmy radostí vzdutými,

jež pro Adama vinu ladit musil věk mnohý,

když králů královno a dětí zemských všech

Ty, matko rozšafná, mé srdce zabušilo

Ti v pozdrav ze hlubin oddaný, bylo mi,

že znovuzrozen jsem a minulosti rzi

že spadl se mne stín, že nový u mne čas

vzšel, zrodil se i vznořil.

Jako u Jordánu

bych křtu nového zahlíd’ togu prorokovu

a tušil, vláhou dlaně své i týl můj smočil,

schýlený. Svatou vláhou dojmů ryzejších!

A čist jsem chýlil se a hlavou, srdcem táhla

ta píseň osvobození, ta strópha, která z kříže

můž’ původ míti vítězného pouze.

Starého člověka jsem odvrh’, rozpoznal,

ač nikdy nemnil v sen ni na příkoří Synu,

a po matce jen toužil abstraktní,

bych společnou pozdravil mateři

v tu plnou skutečnost! A nevěděl

jsem, že kdos za legendu, za fabuli

by vzdát moh’ ten mih, ten velký, ryzí

posvátné adorace.

Zbožňování

to bylo, které kreslí slučování duší.

Má mysl přes kříž Golgaty a východu

sem spěla před altár a zlatý trón

a sedla na stupeň, se snesla altáru

jak padlý sníh, kment v klid poznání čirý,

ať na něm sen a píseň má vždy trvá.