I. Přeněžným jara dotknutím

Přeněžným jara dotknutím

se matkou stala země;

již pučí poupě panenské

a ptáček zpívá jemně.

Potok se v písních roztopil,

i kvítku řeč je dána,

láskou se růže zarděla,

jak jasné slunce z rána.

Buď požehnána tisíckrát,

žes hnula srdcem ve mně;

Tys ve mně k světlu zbudila,

co tušil jsem jen temně.

V mých prsou sladká bolest bdí –

z ní pučte, milá kvítka,

již spějte, písně, z ňader ven –

jsteť mojí lásky dítka!