I. Příměří.

„Maurů teď již zanechejte,

nemyslete na nic více,

pečujte jen o raněné,

pochovejte všecky padlé!

Ustaraným rcete mužům,

rcete polekaným ženám,

umění jak naše v boji

pokorné se jeví v míru.

Přičiňte se, aby všichni

přišli, hovořili se mnou,

aby všichni vyslyšeli

moji vůli z úst mých vlastních.

Neb já nechci statků jejích,

kdybych měl je svými zváti,

netoužím po jejích dcerách,

kdybych směl je k sobě vzíti,

neb žen zapotřebí nemám,

mimo svoji snoubenou mně,

jež teď čeká na můj rozkaz

v Cardeně, kde svatý Petr.

Sem, Alvare, poroučím vám,

jestli smím vám poroučeti,

jděte k ní i ku mým dcerám,

ku mým dcerám jednou cestou,

vemte třicet zlatých hřiven,

aby mohly odcestovat,

do Valencie by přišly

zříti vše a obdivovat.

Tolik stříbrných též hříven

pro oltář svatého Petra

vemte a je odevzdejte

donu Sanchovi, jenž opat

spravuje ten svatý klášter.

Ctnému králi Alfonsovi,

mému zděděnému panu,

dvě stě ořů vyšňořených

přiveďte dle mého zvyku.

Úctyhodným potom židům,

Raqueli, Vidasovi,

dvě stě zlatých dejte hříven,

stříbrných též dejte dvě stě,

půjčkou jež mi zapůjčili,

než jsem k boji připravil se,

na dva kufry písku, dejte,

mému že věřili slovu.

Poproste je mojím jmenem,

by mi vlídně odpustili,

v tísni že jsem učinil to,

tuze nerad v krušné tísni.

V kufrech nechť jen našli písek,

leželo v něm zahrabané

pravdy mojí zlato ryzí.

Úroky též vyplaťte jim

podle zákona, jež dlužím

od té doby, co jsem v tísni

jejich zlato potřeboval.

Martine Antolineji,

jděte jeho ve průvodu,

Jimeně mé zprávu dejte,

jaké měl jsem velké štěstí,

krále Alfonsa též proste,

by mi půjčil svého pištce,

nebo Jimena má ráda,

tuze ráda zpěv a hudbu.“

Takto po vítězném vjezdu

do města hovořil Cid,

Valencie byla vzata –

naslouchal mu všechen lid.