I. PROLOG POETICKÝ Z ROKU 1912.

Před lety desíti hučela jinak ta bystřina dole.

V hvozdě se rozhučel před lety desíti jinaký vichr.

Před lety desíti bouřlivě, útočně zdvihla se vzpoura

mladého buřiče.

Všechna ta místa zde kolkolem minulost znají a chápou.

Změněna časem, změn necítí vlastních. Než tvoji, tu vidí.

„Vracíš se,“ šeptají. „Vracíš se... tak jako stíny se vrací

za přešlým poutníkem.

Tak jako ozvěna vrací se hlasu, jenž ve skalách dozněl.

Tak jako vzpomínka na mrtvé znovu se živému vrací.

Stín stínu, ozvěna ozvěny, vzpomínka vzpomínky. Mládí

s tebou se nevrací.“

Důvěrně kynu těm skalám a lesům a lukám a vodám,

„Mládí se nevrací,“ pravda. Já poznávám, vidím a chápu.

Les kde stál, paseka. Mlází pak sousední vzrostlo.

Pro koho doroste?

Všechna ta místa zde kolkolem slyšela přešlé mé kroky,

hledají slova, jež říkal jsem před lety... slova, jež mlčím.

Ozvěna bouří mé mladosti doznívá v horském tom kraji.

Hučí je ozvěna.

„Vracíš se,“ zahučí bystřina. „Vracíš se s tichými slovy.“

„Vracíš se, vyšlý kdys se vzdorem. Vracíš se s klidným už okem.“

„Vracíš se,“ zareptá káravě. „Vracíš se přespříliš smířen.

Kde gesto mladosti?“

Šum lesů, hukot vod... Vichřice pozdního léta.

S příchutí podzimu. Soumrak už časný se chýlí.

Šum lesa, hukot vod... Lučina bují a vzkvétá.

Kosa už zařinčí. Sečkejte kratičkou chvíli.

Šum lesů, hukot vod. Všechno mne ze změny viní.

Přespříliš rozumím němému vážnému hlasu.

Pravdu svou má ten hlas. Vracím se změněný nyní.

S příchutí podzimu; ale jak plný je jasu!

Já stárnu, pravda. Vidím cizí hoře.

Co s chápavýma počít očima?

já stárnu, běda. Ale stárnu tvoře.

Bol jako radost víc mne dojímá.

Já stárnu, pravda. Vlasy šednou lety.

A pravda též, že dny se nevrátí.

Než zřít-li mohu na lučině květy,

proč bych měl touhu mít, je trhati?

Jsem změněn, ano. Jiná moje víra.

Mladosti gesto mládí odnáší.

Kdo mnoho popřel, posléz nepopírá.

Když život prchá, je nám nejdražší.

Jsem změněn, ano. Prchla temná havěť,

jež slétla se jak sýčci na věži.

Já bořil jsem a chtěl bych nyní stavět.

Pro věk či den? Co na tom záleží?

Oh, stavět, stavět! Přehlížeti tlapu,

jež v půli práce náhle zdvihne se.

Bez zachvění zřít dravost horských slapů,

z nichž jako pírko každý unese.

Hry vzdorných revolt, zákeřné a chladné,

dohrány, mrtvy. Spusťte oponu!

Nepadly sny, jen snící básník padne,

poslušen odevěkých zákonů.