I. První dojmy.

Tak už jsem viděl léto v skonu

v svém dobrovolném vyhnanství,

už podzim plný teskných tonů

a šedých mlh tím městem chví.

Vše jako u nás... Den tu za dnem

se táhne zvolna ospale

a každý přijde s vlhkým chladnem

a nálady pln zoufalé.

Zřím oknem ven. A kapuc šedou

si nebe vtisklo na líci,

a šedé mlhy rubáš předou

po šedé smutné ulici.

A tváře, jež se chvilkou mihnou

tu a tam v okně zavřeném,

a lidé, ulicí jenž tíhnou –

vše trpí jakým’s těžkým snem.

Vše jako u nás. U nás?... Kde to?

Jak podivně to zachví v ráz!

Vždyť trávil jsem tam ještě léto –

v tu stranu může být to as!...

Jak léto?... Ne, to už je déle,

už o pár hezkých roků dřív –

ba, zdá se mi tak nyní cele,

že nežil jsem tam jaktěživ...

A všecko to, ta místa známá,

ta Praha, moji přátelé,

i hradčanská ta panorama,

i západy ty zardělé,

i tony zvonů za večera,

i kouzlo našich promenad,

smích, pohledy a slova sterá,

vše, co jsem měl tam tolik rád,

vše, co jsem žil, má zima dlouhá,

mé krátké slunné podletí,

vše, vše jen pohádka je pouhá,

jež bájí se v mé paměti!...

A zas přec jasně zřím kraj známý,

tu zamlženou dolinu,

v ní řeku, domy, věže, chrámy

od Žižkova až k Petřínu –

však divný lesk zřím nad vším chvíti,

tak je to teskně zlaceno

jak všecko, co v tom našem žití

je navždy, navždy ztraceno!

Má Praho, kolik předtuch střídá

se denně duší sklíčenou,

že už mé oko neuhlídá

tu panoramu vznešenou!...

Eh, je to hlouposť, říkám denně,

snad nemoc nervů v rozkvětě,

a nutno zvyknout této změně,

jak zvyk’ jsem všemu na světě.

Však co to platno!... Člověk splatí

teď sudbě svojí za vždycky

vše, nad čím se kdys vypínati

chtěl hrdopyšně cynicky.

Dnes chápe dobře v zadumání

zde pod cizími oblaky

to žhavé Odyssea přání

po mráčku kouře z Ithaky...