I. Rci, odkud přišlas v lhostejný, mrazivý

Rci, odkud přišlas v lhostejný, mrazivý

svět plný nudy, předsudků, illusí?

Tak snivá, tichá, milá, sladká

lahoda duši mé, pastva očím?

Rci, jaké taje ukrývá, oko tvé,

co v něm se nítí safírných paprskův?

Ký asi potom krb je duše,

na kterém šlehají v mocný plápol?

Rci, jaká hudba line se z tahů tvých

a dýše něhou ztlumenou zármutkem?

Co stalo se ti? Z jakých rájů

vyhnána naříká tvoje duše?

Rci, jakým rhytmem andělských nápěvů

se tvoje ňadra lehounce zdvihají?

Ký cherub vzpíná tam své křídlo

zatouživ letěti výše k hvězdám.

Rci, odkud vzaly bělostné ruce tvé

tu snivou něhu soucitu, žehnání,

tu vůni svadlých, bílých lilijí,

důvěrně mateřské, měkké teplo?

Rci sama posléz, jakým’s ty zázrakem?

Lze zváti tebe Sfingou či Madonnou?

Tak z rámu svého Mona Lisa

jako ty dívá se, v moji duši

se dívá tichá, záhadná, mystická...

Však malý šotek ukrytý v koutkách rtů,

se houpající v zlatých vláskách

šeptá mi: Klidný buď, Tvou jest pro vždy!