I. Rozsévači.

U starosty Kývala dnes v radě

výbor obce sedí pohromadě,

před okny pak hlavu ke hlavě

vážných sousedův se tlupa tísní

čekajících tady zvědavě,

s jakou rozejdou se otci přísní.

Neb když Gabryš spěchal po vsi s bubnem,

ač měl mlčet, ve žvastu přec chlubném, –

jako tvrdí právě soused Spáčil, –

za čtvrtečku kmínky jemu děl,

že pan hrabě obec poctít ráčil

velkým dárkem, a že výbor chtěl

důkladně se zprvu poraditi

a pak celou obec překvapiti.

A to všechněch nyní vrtá mozky,

zvláště Spáčilovic kmotra Jozky.

Zatím v jizbě za podlouhlým stolem

vážná rada zasedla si kolem,

v čele Kýval, se stran radní tlustí

popsanými archy moudře šustí,

ostatní pak všechny jako pěny

v dumách vážných vidět pohříženy.

Začali by, ale v středu svém

čekají dnes převzácného člena,

který s všeobecným podivem

vepsav na arch zvací mezi jména

Bruno, správčí, slíbil blahosklonně,

že též přijde nový zkoumat plán,

k blahu radit, neb má péči o ně.

Proto vrata v statku dokořán,

Gabryš u nich ve úředním kroji:

čapku s prýmkem, šavli na provázku,

na kalhotech šedých rudou pásku, –

jako přikut v čestné stráži stojí.

Marně Spáčil výmluvnosti splavy

vytáh’ zcela, by jej vnutil v řeč;

nemá kmínky, marna všecka léč,

Gabryš zná své zákony a mravy,

mrzut jenom spodním retem sekne,

a pak z úst se vážně: „pst“ mu smekne.

Zahrčela kola – jede, jede!

Z měkkých útrob panské bryčky šedé

nejprv komín, pod nímž rusá brada

do půl prsou v řídké spleti padá,

a pak záda křivá znenáhla

v modrém fráčku ven se protáhla;

šedá očka zpola v brvách skrytá

kmitají se bludičkami hbitá, –

všecek zástup pokorně a tiše

beranice mačká na svém břiše.

Slavná rada vztyčuje se hbitě,

vzácný host kdy překračuje práh,

Kýval cosi koktá rozpačitě,

jak by jemu hrdlo těsně stáh’,

a kdy místo hostu v čele dává,

v dodatek si chvilku pokašlává.

Jenom z oka Lhoty potají

kmitlo se cos šípem v této chvilce,

ba i slovo retů na kraji

ocitlo se pádné – ranou štilce

sousedova sraženo však v puku,

a jen rety klaply beze zvuku.

Ještě chvilku Kýval archy šustil,

odkašlal si a pak vážně spustil

hvízdnuv napřed v rozpaků svých sklonku,

jak tu zvykem bylo, místo zvonku:

„No, tak teda, milí sousedi!

Pozval jsem vás k věci vážné jistě,

mnozí z vás snad ještě nevědí,

co tu psáno v hraběcím je listě!

Čti, Jakoubku – (byl to písař obce

zkroucen zcela do stínidla sklopce,

ježto oči jeho záře světla

v dlouhé práci nebezpečně hnětla) –

čti, Jakoubku!“ – pod nos pak mu archy

strká ruka obce patriarchy.

Každý čeká v němém napjetí,

jaká zpráva z úst mu vyletí,

jenom správčí s potupnými zraky

mlčky zírá jeho na rozpaky.

„Prosím poníženě, vzácní páni,

písmo to mi, věru, k nepoznání,

shrnu-li svou, tuším, vědu všecku,

pak ta milosť psána po německu.

Jsou to kličky věru šlakovité,

tisk čtu letmo, no však dobře víte...

Havel kupcův smí-li – –“ „Není třeba,“

– správčí děl, svůj úsměch sotva taje –

„dárčí listiny té milosť ta je:

Patron váš a sterých dárce chleba

opět k mému nachýlil se slovu

poctiv milostí vás velkou znovu.

Hospodu svou panskou a k ní práva

všecka v dar vám dneska hrabě dává.

Zemřelť ondy starý nájemník,

to vám známo; platil slušný nájem,

který nyní padne obci v zájem,

zlepší příjem, blaha zlepší vznik.

Za tu milosť velkou ve svá práva

hrabě však si vůli ponechává,

kdo a jaký, zdali člověk řádný,

bezúhonné k tomu pověsti,

aby nebyl v obci neplech žádný,

měl by v nájem sluchu nalézti.

Dál pak není vyloučeno spolu,

že by obec rozšířila školu,

že by dobře z hořeního patra

jedna třída mohla být – –“ „No zatra,“

soused Lhota nedbaje dýl štylce

vybuch’ zlostně s tváří zarputilce,

„jaká milosť? Barák na sesutí,

že mne věru denně k smíchu nutí;

zafoukne-li, shnilé došky čeří

jako slípka proti větru peří,

přikrčená k zemi, přihrbená

jak by o souchoti babká stená,

a kdy ondy po pohřbu jsme pili,

smáli jsme se, víte, braši milí,

sprchlo si a zrovna nad mou hlavou

jako nitka svita ode stropu

zazvonil mi sklénky na záklopu

pramének svou hudbou crkotavou.

Ba již věřím, že prý na ostudu

měsíc vytáh’ nebožtíka Rylku

ze sklepa až, kde zdřím’ u svých sudů

po trampotě denní malou chvilku.

Dobře je nám chodit k Lebedové

na svou sklénku, místnosť její stačí.

Oprava té boudy, platy nové,

ať pan hrabě dar si nechat ráčí...“

Táhlý hvizd tu smělce v řeči staví,

který zazněl z retův obce hlavy,

a vše v němém zírá ustrnutí

na správce, jenž k úsměvu se nutí,

ač se v tváři vztekem sesivělé

zlostné mračno jemu k bouři stele.

„Nu, jak chcete,“ – správčí počal nyní –

„patron váš to jistě dobře míní,

že jste proti sobě, jakáž rada;

vězte však, že přízeň jeho milosti

se své výše také valně padá.

Není radno plané ve zlosti

podrývati mnohých darů zřídlo,

aby místo čisté vody valné

poděšené vaše oko shlídlo

pramen vyschlý, po něm sledy kalné.

Není třeba, abych vyčítával,

čím pan hrabě, obce příznivec,

vždy svou dobrou vůli na jev dával,

ať tu, onde, vždy, – toť známá věc.

Cesty ve vsi, most i kostel, faru,

chudinu vši od zimy až k jaru

a pak znova zas po léto celé

v mysli nosil, v útrpnosti vřelé,

blahosklonně léčil všecky tíhoty,

dětem vašim pro vzdělání stkvělé

zvláštního chtěl platit učitele,

na oltář pak svaté Kunhuty

obraz nový zjednal na zakázku,

a vy za všecku tu jeho lásku

vzdor a vzdor...“ „Ó slyšte, vzácný pane,“ –

starosta dí mysli polekané –

„to již víte, koukol roste v žitě,

milosti té vzácnou velikosť

musí uznat věru každé dítě.

Vždyť my víme, odkud tato zlosť

jedné hlavy, vzdor a odpor marný,

štíp-li jednou v líc Lhotovu Cilku,

v rozmarnou to jistě bylo chvilku,

mladý pán jak sokolíček švarný.

Známe se. Vždyť máme zač se schovat;

nález náš se musí – odhlasovat...“

„Odhlasovat, ano!“ – ječí síní,

každý Lhotu z ukvapení viní,

Kýval kývá, písař v stůl se krčí,

že jen čouhá nad něj péro brčí,

až v tu vřavu, jež se dme a čeří,

Gabryš rázně křikne ode dveří:

„Milosť popírá se, slova lživá,

o volbách co ondy bylo – piva...

co to piva, muziky a tance,

hrabě když se volil za – poslance!“

„Zvonek“ zazněl starostových z retů,

který opět ztišil bouřnou četu,

jen ty blesky ze Lhotových očí

ve tvář správce ještě sobě skočí,

jenžto klidně uchopil se znova

jak by ledabylo dále slova:

„Nejedná se o to, páni milí,

byste jen tak se vším souhlasili

beze světla, bez porady řádné.

Vím, že dárek nemá ceny žádné,

nu tož, nechať, ale odmítnutí

znepřátelí pána vám a vnutí

do rukou mu jistě za urážku

dobrých skutků potom přísnou vážku.

Musím dodat, by vám slevil jarma,

na opravu kamení a klad

ze svých lomů, z pily polo zdarma

popřeje vám hrabě ještě rád.

O nájemce také postaral se právě,

mravů hladkých, vám jen k vzdělání,

na zblo trefný k vaší obce správě,

které patří všecko uznání.

Jaksi v odvet, ke průmyslu zdaru,

chce, by usnesla se obec zas

pivo bráti z jeho pivovaru,

které jistě lepší nad malvaz. –

To je vše; a tvrdím, nájem sporý

že vám v hlavě srovná všecky vzdory.

Tu je smlouva s archem darovacím,

sneste se, ať blah se domů vracím.

Může nahlédnout v ni Lhota strýček,

vše, jak dím, tam psáno na puntíček.“ –

Mnouc si ruce, jisto svojí věci,

neboť kývali již téměř všecci,

vzácné tělo jak z únavy kleslo

ve proutěné nejvzácnější křeslo.

„Odhlasovat, odhlasovat, sláva!“

nadšení se v jizbě rozdmychává,

„podepište, posýpátko na to,

dárek věru jako ryzí zlato!“

Úrada by platna byla koncem,

Kýval volá v klid svým řízným zvoncem,

jedna ruka v pěsť sevřena pouze

nezvedla se k hlasu v marné touze

a pak Jakoubkova, která schlíplá

velké „přijímá se“ na arch skřípla.

Téže chvíle steré jazyky

měly v hovor podklad veliký, –

ti se smáli, onino zas kleli,

třetí v úctě zbožné k zámku zřeli,

kde pan správčí skládá do depeše

hraběti své práce krásný zdar,

jak se každý z velké přízně těše

přijal blahosklonný jeho dar.

Jenom Spáčil se Lhotou, svým druhem,

vraští čela ve odporu tuhém,

zvlášť kdy Spáčil vytýkal jak lítý,

jak moh’ nedbat vota minority!