I. Růži zřel jsem v květném sádku,

Růži zřel jsem v květném sádku,

Pomněnku a lilji kvésti;

A ty počly spolu hádku

O své pěstitelce vésti.

„Která z vás mi upřít může,

Že jsem v srdce naší krásky“

– Hovořila sličná růže –

„Vdechla první pocit lásky?“

„„Ale bez věrnosti přece,

Řekni, co by láska byla?““

– Pomněnka tak růži vece –

„„A té já ji naučila.““

K oběma pak lilje děla:

„Nejkrásnější ze všech cností

Ode mne však obdržela;

Myslím: kouzlo nevinnosti.“

Nedaleko v stinném loubí

Děva pěstitelka stála,

A těch kvítků milé chlouby

Vyslyševši, takto prála:

Nekazte si krátké žití

Takovýmto hašteřením:

Vězte, že vás z všeho kvítí

Nejvíc – ale stejně cením.